Zrovna procházel kolem Velké síně, když tu z ní s výkřikem vyběhla Hermiona. „Mám to,“ zakřičela. „Harry, všude jsme tě hledali! Našla jsem ingredience na lektvar!“
„Jsme na kouzelnické škole,“ odsekl Harry naštvaně. „Není tak těžké nalézt přísady do lektvaru.“
„Ale já jsem našla jeden, který nám řekne, jestli jsi pod vlivem oslabujícího kouzla nebo ne!“
Chňapla ho za paži a dotáhla ho do dívčí umývárny v prvním patře, kde stále přebývala Ufňukaná Uršula.
„Není to vůbec složité. Klidně si lehni a já rozpráším lektvar ve vzduchu nad tebou. Jestli tě někdo zaklel, poznáme to!“
„Nevaří se to už, Hermiono? Bude to pálit!“ protestoval Harry neklidně.
„Vychladne to ve chvíli, kdy odstavím oheň, asi jako roztavený kov, jenom mnohem rychleji,“ řekla Hermiona. „Bude se to vařit přes noc, takže zítra ráno bude připravený. A potom provedeme to kouzlo. Ron přesvědčil Uršulu, aby navštívila mořskou vílu v koupelně prefektů, takže nás nebude obtěžovat. Tenhle lektvar nám pomůže zjistit, co s tebou je. Jestli je to kouzlo, pak musíš jít přímo za Brumbálem. Mohlo by to být od Ty-Víš-Koho – Už to mám skoro hotové. Musím jenom přidat poslední ingredience.“
„Kde je Ron?“
„Rozdělili jsme se, když jsme tě hledali.“ Náhle se na něj podezřívavě zadívala. „Myslela jsem, že se učíš, ale v knihovně jsi nebyl – „
„Jo. Eh, bylo tam přeplněno, tak jsem šel někam, kde byl větší klid.“
„To je zvláštní,“ řekla chladně. „Bylo tam úplně prázdno, když jsme tam přišli.“
Harry si odkašlal. „Zvláštní. Asi bych měl najít Rona, než to dokončíš. Díky, Hermiono, že tohle všechno děláš.“
Hermiona si povzdechla a usmála se. „Jsi můj kamarád, Harry. Nemůžu tě jen tak nechat nemocného bez pomoci.“
Usmál se na ni a vyletěl z koupelny, vděčný, že to téma nechala být.
***
Harryho tu noc pronásledovaly zvláštní sny o labyrintu uprostřed sněhové bouře a vzbudil se hodiny před svítáním kvůli nejhorší bolesti hlavy, kterou kdy zažil.
Otevřel oči a opět je s grimasou zavřel, protože i jemné světlo hvězd teď pro něj bylo příliš jasné. Bolest byla tak intenzivní, že mu bylo špatně i od žaludku. Dlouho ležel velice klidně a pravidelně dýchal nosem. S východem slunce bolest trochu ustala, ale i potom byla dost silná.
Hermiona mu den předtím vyrobila lektvar proti bolesti hlavy a on teď jeden vytáhl z kufru a rychle ho vypil. Otupilo to sice bolest, ale ne úplně. Nicméně teď byl aspoň schopen pohybu. Cítil se slabý jako moucha a celé tělo ho svědilo, jako by měl pod kůží tisíc blech.
Postavil se na nohy, a aby neztratil rovnováhu, musel se opřít rukama o kufr. Červený list z deníku tam pořád byl, zastrčený pod sponou a stále sytě červenný. Harry na něj zíral, dokud mu nepřestaly tancovat tmavé skvrny před očima.
Zhluboka se nadechl a postavil se, zatímco Ron ho zneklidněně pozoroval ze své postele.
„Raději proveďte to kouzlo,“ řekl Harry odhodlaně.
***
„Lež klidně,“ řekla Hermiona potichu, vzala Harryho za ruce a položila je dlaněmi vzhůru na podlahu Uršuliny umývárny. Zamračila se, jednu zvedla a pozorně si ji prohlížela. „Harry, Malfoy měl pravdu.“
Harry otevřel oči. „Cože?“
„Tvoje ruce. Jsou celé od inkoustu.“ Hermiona sledovala černé linky svým prstem.
„Harry psal vždycky jako prase,“ řekl Ron v obraně. „Nevyrostl s brkem, víš.“
„To ani já, a přesto jsem to zvládla,“ řekla netečně a upustila Harryho ruku. „Zavři oči, Harry.“ Udělal to a Hermiona nabrala plnou naběračku lektvaru. „Začnu u nohou a budu se postupně posouvat nahoru. Neměl bys nic cítit, možná to bude malinko lechtat. Jsi připravený?“
„Tak už se do toho dej, Hermiono,“ zasyčel Ron nervózně.
„Je mi zima,“ zašeptal Harry, který byl pokrytý vrstvou studeného potu.
Hermiona se ohlédla na Rona a pak řekla klidně: „Budeš v pořádku, Harry, my ti pomůžeme.“
Začala ho postřikovat lektvarem, neklidně si hryzala ret a sledovala leslou tekutinu. Sotva se ho lektvar dotkl, začal slabě zeleně světélkovat. „Je to kouzlo,“ zašeptala Hermiona. „Máš ho úplně všude.“
Harry slabě zasténal. „Moje hlava,“ zamumlal.
„Pokračuj,“ řekl Ron temně. „Řekne nám to, kde je to nejhorší, ne?“
„Jestli je to zelené tady, má to nejspíš úplně všude.“
„Jenom abychom měli jistotu,“ trval Ron na svém.
Hermiona ho pokryla lektvarem od hlavy k patě, potom pokračovala směrem k pažím. Najednou upustila lžíci, kterou předtím nabírala lektvar. Lžíce spadla s řinkotem na zem a zakutálela se pod umyvadlo. „Ooo,“ vydechla.
Harry otevřel oči. „Co?“
„Tvoje – Harry, tvoje ruce.“
„Co to je? Podívej, trochu má taky na puse,“ vyhrkl Ron.
Harry zvedl ruce a údivem se mu rozšířily oči. Z dlaní mu vycházelo jasně zelené světlo a odráželo se od skel brýlí. Pod tím světlem viděl tmavé skvrny, pokrývající jeho ruce. „Ten inkoust,“ zasyčel, a cítil se, jako by měl v žaludku kus ledu. „Byl to ten inkoust.“
„Co, Harry?,“ zeptala se Hermiona. „Jaký inkoust?“
„Nic, nic. Musím jít – už je mi mnohem líp.“ Vstal na nohy a vypotácel se z koupelny, ruce stále přízračně zelené.
„Necháme ho jít?,“ zeptal se Ron ustaraně.
„Musíme to někomu říct,“ zvolala Hermiona.
„Ne, víš, že to Harry nesnáší! Musíme zjistit, co s ním je. Prozkoumat to. Pomůžeme mu, no ne?“
„Samozřejmě. Měli bychom jít raději do knihovny.“ Zastrčila kotlík zpátky pod umavydlo, kde už předtím nastavila ochranu před nalezením, a společně odspěchali směrem ke knihovně.
***
„Harry! Harry!“
Zastavil se, zúžil oči a pomalu se otočil. „Ginny, teď není ta správná doba.“
Ginny odhodlaně řekla: „Ne, Harry. Hermiona řekla, že fňukat kvůli Halloweenu je zbytečné a že bych si s tebou měla promluvit, což zrovna dělám.“
Harryho bolest hlavy se během chvilky zhoršila snad tisíckrát. „Ginny, poslouchej. Je mi líto, že jsem tě tam nechal – „
„Nemůžeš jen tak někoho líbat a sahat jim všude, kde jsi na mě sahal, Harry,“ zasyčela a přitiskla ho ke zdi. Nebylo to těžké, protože byl velmi slabý. „Vždycky budou následky, Harry. Nemůžeš si se mnou jen tak hrát.“
„Ginny, o čem to mluvíš? Nic jsem – prosím tě, teď nemůžu.“ Ztěžka dýchal a cítil se na omdlení. Jediná věc, která ho držela při vědomí, byla Ginny a ta zeď.
„Bylo to tak ponižující,“ vykřikla Ginny. „Nejdřív jsem tě nechala mě tak líbat a dotýkat se mě – a potom – byla jsem tak opilá – „
Harryho oči se zúžily. „Nikdy jsem – ah, sakra, Ginny, to mě mrzí. Věř mi, nikdy nebudeš vědět, jak moc.“ Jemně ji odstrčil a Ginny si najednou všimla jeho bledé tváře a skelného pohledu.
„Harry, je ti –„, ustoupila a Harry se na ni roztržitě usmál.
„Je mi dobře,“ lhal. „Je mi to hrozně líto, Ginny.“
„Já – počkej! Kam jdeš?“
Zamával jí přes rameno a zahnul za roh, nechávaje ji za sebou. Hněv mu dodával sílu, kterou doteď neměl. Byl to jeden velký vtip. Draco si s ním pohrával, smál se mu za zády. S Ginny a inkoustem –
Vrátil se do společenské místnosti a vytáhl Dracovy poznámky z lektvarů. O chvíli později se zamračil, odhodil je a opět odešel. Byl právě čas snídaně a on došel do Velké síně, kde zamířil přímo ke Zmijozelskému stolu.
„Malfoyi,“sykl a Draco sebou překvapením škubl.
„Pottere,“ řekl potichu. „Co děláš?“
„Musíme si promluvit.“
„Nevím o ničem důležitém, o čem bychom museli teď diskutovvat,“ řekl Draco, vědom si toho, že je pozoruje celá Velká síň.
„Ale já jo.“
Draco zúžil oči a pozorně sledoval Harryho zčervenalou tvář. „Není ti dobře,“ řekl příliš potichu na to, aby je někdo slyšel.
„Musíme si promluvit.“
„Dobře! Uklidni se. Tak teda pojďme.“ Bez dalšího slova ho Draco vzal pod paží a táhl ho ven ze síně a dál před hlavní vchod, kde je nikdo nemohl slyšet.
Hustě sněžilo a jen pár kroků od hradu už nebylo bránu vidět. Bylo to, jako by se ocitli v jiném světě. Draco táhl Harryho stále dál od hradu až ke stromu s dutinou. Tam se zastavil a otočil se k Harrymu.
„Tak o co jde?,“ zeptal se se založenýma rukama.
„Byls to ty. Ty jsi něco provedl Ginny na plese.“
„Tak o tohle jde?,“ zasmál se Draco posměšně. „Byla to legrace. Co bys ode mě čekal? Jenom protože jsme si párkrát napsali v knize, se mám proměnit v Úžasného Hocha a nikdy nedělat nic jen proto, že je to sranda? Nejsem ty, Pottere, a pár zápisů v deníku na tom nic nezmění.“
Harry ho přestal poslouchat. Koneckonců, Ginny nebyla jeho hlavní starost. Kvůli nemoci se mu špatně přemýšlelo a on si začal škrábat ruce. „Měl jsem to vědět,“ zabručel. „Vážně jsem měl.“
„Co vědět?,“ zeptal se Draco nedůvěřivě. „Harry, nech toho.“
„O tom kouzle! Neměl jsem ti věřit!“
„O jakém kouzle? Uklidni se!“
„Cos mi to udělal? Cos mi to udělal??“
„Harry. Nic. Nic jsem neudělal! Poslouchej mě!“
Harry se hystericky zasmál. „Možná právě tos udělal. Použils to, abych se takhle cítil. Je to tak?“
„Harry. Tohle je šílené, nech toho.“ Draco začínal být opravdu naštvaný. Bylo to totiž snazší než se bát.
„Řekni mi, že to je pravda,“ zavrčel Harry. Přistoupil blíž a zastřenýma očima zkoumal Dracův výraz. Nic už mu nedávalo smysl. Prsty lehce přejel po Dracově tváři. „Řekni mi, že to je pravda.“
Draco potichu odvětil, „Co má být pravda? Pottere, o čem to mluvíš? Tohle je realita, co jiného by to bylo?“
Harry ho odstrčil. „Je to jen kouzlo! Je to trik! Udělals mi to, abys mi ublížil a ponížil mě, není to pravda, není to pravda.“
Draco strnul na místě a pomalu polknul. Jeho hněv vůči Harrymu pomalu ustával a byl nahrazen něčím, co ho téměř přimělo zvracet. „Harry – Harry, o čem to mluvíš?,“ zeptal se opatrně.
Harry se posměšně zasmál. „Ale no tak, Draco. Myslel sis, že to nezjistím? Že o těchhle věcech nikdy nepřemýšlím?“
„Uklidni se, Harry. Co se děje? Stalo se něco?“
„Samozřejmě, že se něco stalo! Hermiona našla to kouzlo, které jsi na mě použil! Našla ho, Draco.“
„Kouzlo.“ Dracův hlas byl ztěžklý nejistotou.
„Hltounův inkoust, Draco. Učili jsme se o něm, pamatuješ? Vážně bys měl dávat pozor v hodinách lektvarů. Žádný div, žes mě tu stránku nenechal včera přečíst!“
„Harry, ty tomu nerozumíš.“
„Už od samého začátku. Ten inkoust, který jsi nechal v dutině. Nebyl normální, že ne? Hltounův inkoust, vyrobený z tvé krve,“ zasmál se Harry.
Draco se naštval. „Samozřejmě, vyrobený z mé krve, ty idiote! Poslouchej mě!“
„A taky z mojí.“
„Co?,“ Dracovy oči se děsivě rozšířily, když ho poznání dohnalo. „Z tvojí krve?“
„Řízl jsem se do ruky a teklo to všude. Tu první noc.“
„Tvoje krev – ale ne, to jsem měl vědět,“ zašeptal Draco, ale Harryho neslyšel.
„První vlastnost Hltounova inkoustu je, pokud je vyroben z krve nepřítele, že působí jako Imperius,“ citoval Harry tiše. „Přinutí pisatele poslouchat rozkazy svého nepřítele, a čím víc jí je, tím silnější a mocnější účinky následují.“
„Harry – Harry, zmlkni.“
„Ne! Nezmlknu!“
„Vidíš!,“ zasmál se Draco triumfálně. „Vidíš? Kdyby to tak fungovalo, tak bys to udělal. Musel bys poslechnout moje rozkazy. Ale od kdy mě ty sakra posloucháš?“
„Nikdy.“
„Přesně.“ Zhluboka se nadechl. „Nefungovalo to, Harry. Vidíš? Nefungovalo. A to bylo – před tímhle vším.“
Harry se najednou pozastavil. „Před čím?“
Draco opatrně řekl, „Cokoliv, co tohle je.“ Teď už nebyl naštvaný, ale viděl v Harryho očích zvláštní druh zuřivosti a také strachu. Něco se s Harrym dělo, něco, co ho děsilo a pravděpodobně jen přidávalo jeho hněvu.
„A co to je?,“ zeptal se Harry nejistě.
Něco, co nemělo definici, co mohlo jít dál dvěma cestami. Bylo zjevně na Dracovi, aby se rozhodl, protože Chlapec, který přežil, náhle přišel o všechnu svoji odvahu. Nebylo však vůbec na výběr. Draco neviděl jinou možnost, než si vybrat tohle.
Přistoupil blíž k Harrymu a hledal v jeho očích jakoukoli známku toho, co si druhý chlapec myslí. Jeho zelené oči byly zastřené a vůbec poprvé v nich Draco nedokázal číst. „Jsi v pořádku?“
„Měníš téma.“
„Neměním,“ odpověděl Draco a cítil se dost nervózně. Stáli dost blízko sebe, tak blízko jako předešlý den ve věži, a Draco čekal, že se Harry pohne zpět jako předím. Ale Harry to neudělal. Místo toho jen čekal a sledoval ho skelnýma očima.
„Poslední šance,“ řekl Draco potichu.
„Na co?“
„Utéct a předstírat, že se to nikdy nestalo.“
Harry obrátil oči v sloup a byl to on, kdo překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi. Jeho polibek nebyl tak zdrženlivý, jak by býval byl, kdyby mu nebylo tak špatně. Byl hluboký a intenzivní, protože ať už to byl jaký chce mechanismus v Harryho mozku, který ho předešlý den přiměl uhnout, teď zkolaboval kvůli horečce a jediné, co něco znamenalo, byly hluboké touhy. A tahle byla velmi hluboká. Otevřel ústa vstříc Dracovi, a svým horkým pevným jazykem pronikl do Dracových. Rukama si přidržel Dracovu tvář, ačkoli kdesi v hloubi věděl, že by Draco tak jako tak neuhnul.
Harry se přitiskl tak blízko, že do sebe málem narazili zuby, polibek se stával z náruživého divokým, ale Dracovi to nevadilo. Po svém počátečním překvapení popadl Harryho za ramena a přitáhl si ho blíž, vlastním jazykem prozkoumával Harryho ústa stejně rychle jako Harry jeho, jako by to byla nějaká bitva, hra, kterou nikdo z nich nechtěl prohrát.
Draco se odtáhl první, hlasitě oddechuje. „Harry, já – „
„Nechce se mi mluvit,“ zavrčel Harry a znovu ho políbil, a Draco byl víc než srozuměn s tím, nechat slova nevyřčená. Slova mohla počkat.
Teprve když si Harry položil hlavu na jeho rameno a Draco hledal ztracený dech, ho napadlo, jak hrozně špatné je být obmotaný kolem Harryho Pottera. Ale zároveň to bylo tak hříšně správné.
A pak Harryho nohy vypověděly poslušnost a on se zachytil Dracových ramen. Draco by byl poznamenal něco o účincích svého polibku na Harryho sílu, když tu si všiml horka, které sálalo z Harryho kůže. Opatrně ho tedy položil na záda do sněhu.
Harry hořel horečkou.
„Sakra,“ Draco zamumlal. „Harry, máš teplotu.“
Harry malinko zasténal a zavřel oči. „Bolí,“ postěžoval si.
„Ne, ne, neomdlívej, musíme tě dostat do hradu,“ řekl Draco pevně, ale Harry neodpověděl. Ztratil vědomí.
Draco se k sobě potichu nadával, kouzlem Harryho zlehčil a snadno ho zvedl k sobě do náručí. Spěchal zpět do hradu a celou cestu na Harryho překotně mluvil, ale Harry z toho neslyšel ani slovo.
Než aby ztrácel čas v nemocničním křídle, šel Draco raději přímo do sklepení a zaťukal na dveře Snapeovy kanceláře. Koneckonců, měl silné tušení, co bylo špatně; viděl zelenou záři na Harryho rukou.
Snape otevřel dveře a čelist mu spadla zděšením, když viděl Malfoye, jak mu nese Pottera v náručí. Draco neztrácel čas vysvětlováním. Protáhl se kolem něho a položil Harryho na Snapeův psací stůl.
„Jsou nějaké negativní důsledky k požití nebo dotknutí se Hltounova inkoustu?,“ zeptal se na rovinu.
Snape pohlédl na Harryho a pak zpět na Draca. „Samozřejmě, že jsou,“ zasyčel. „Proto jste měli rukavice, když jste s ním pracovali! Proto je to lektvar pro sedmáky, je snad jasné, že je nebezpečný! Nepoužil jste ho na Pottera, že ne? Určitě si uvědomujete, že ztráta velkého množství bodů by byla nevyhnutelná.
Draco netrpělivě přikývl. „Je mi to jedno, můžete mu pomoct? Dotkl se toho, má to všude po rukou, a taky si v jednom kuse hryže brk, viděl jsem ho, je to jen nervózní zvyk a nikdy jsem nemyslel – „ Překotné mluvení bylo zjevně nervózním zvykem Draca. „Je nemocný,“ dokončil slabě.
„Jsem mistr lektvarů,“ odsekl Snape. „Samozřejmě, že mu pomůžu, jestli už není příliš pozdě. Jak dlouho to je, co se toho dotkl?“
„Aspoň jednou denně od začátku října,“ řekl Draco potichu.
Snape potichu zanadával a prohlížel si Harryho. „Je to jed, Malfoyi. Progresivní. Jenom jeden dotek je dost na to, aby z toho byl někdo nemocný, ale tolik kontaktu je opravdu skoro smrtelné. Dotkl jste se toho i vy?“
„Možná trochu,“ řekl Draco s pokrčením ramen. „Ale Harry to má všude po rukou, spolkl to.“ Náhlá vzpomínka ho přiměla rozšířit oči strachem. „A – a možná jsem taky trochu spolkl. Malinko.“ Cítil, jak pomalu rudne. „Jedl jsem něco z jeho ruky a měl prsty v mých ústech.“ Bylo to, jako by měl v hrdle popel, přiznávat něco takového svému profesorovi.
„Byl jste asi velmi hladový, že?,“ zasmál se Snape. Otočil oči v sloup a vypadal, že je mu z toho zle, potom ale přikývl a přivolal kouzlem potřebné ingredience. Mezitím stále vyšetřoval Harryho.
„Smíchejte prášek z jednorožčího rohu s teplou vodou, zastaví to inkoust, který má na rukou, aby se nešířil dál do krve. Já se podívám, jestli už není pozdě na to, zastavit proudění jedu v jeho krevním oběhu.“
„Bude v pořádku,“ konstatoval Draco, ne v otázce, ale vyslal k Snapeovi jeden nervózní pohled.
Snape se zamračil. „Snad.“
A Draco už se ho na nic neptal.
***
O hodiny později ležel Harry v posteli v nemocničním křídle, horečnatý a stále usínající a probouzející se. Snape se vynasnažil s protijedem a ta teď válčila s jedem v Harryho krvi. Ráno bude jisté, zda Harry přežije. Grangerová a Weasley přiběhli hned, jak uslyšeli o Harryho nemoci, jak Draco ostatně předpokládal. Snape mu také dal nějaký protijed, a potom se Draco vyhýbal nemocničnímu křídlu celý den. Brumbál si ho zavolal do kanceláře a ptal se ho na okolnosti celé události, poučoval ho, mluvil k němu skoro hodinu, ale většinu času Draco stejně nedával pozor, měl hroznou starost o Harryho. Zaměstnával se domácími úkoly, dokud to už prostě nemohl dál vydržet. Aby se rozptýlil, vzal koště a létal nad školními pozemky, dokud se slunce nezačalo sklánět k západu. Když si byl jistý, že Grangerová a Weasley už budou v posteli, proplížil se do nemocničního křídla, kde neklidně spal Harry.
„Harry?,“ zašeptal, a Harry otočil hlavu a podíval se na něj. Byly zastřenější než obvykle a tak nějak větší než kdy dřív, protože jeho brýle ležely na nočním stolku.
„Draco,“ řekl Harry a olízl si rty. Byly rozpraskané a suché.
„V pohodě?“
Harry neodpověděl, ale natáhl se pro Dracovu ruku. Draco ho za ni překvapeně vzal, a Harry opět zavřel oči a s malým úsměvem znova usnul.
Netrvalo to dlouho. Začal sebou házet a všelijak se točit, vytrhl svoji ruku Dracovi a něco si ve spánku mumlal. Draco ho pozoroval a ze samé viny mu bylo až špatně. Nechtěl Harryho otrávit, přestože jeho úmysly na začátku, když inkoust vyrobil a nechal ho v dutině, nebyly úplně nevinné. Nikdy by si ale nepomyslel, že dotek by byl jedovatý, nebo že by byl Harry tak pitomý, že by ho spolkl.
Harry se uklidnil, byl otočený zády ke Dracovi a Draco se postavil, aby se prosmýkl zpět do své ložnice. Hluk, který tím vyvolal, ale Harryho probudil, a ten se otočil zpátky k Dracovi.
„Zůstaň se mnou,“ zašeptal Harry a Draco okamžitě spadl zpět do židle.
„Je ti líp?,“ zeptal se.
Harry zafňukal. „Bolí to.“
„Co bolí?“
„Moje hlava.“
Draco položil dlaň na Harryho čelo. Bylo hrozně horké. „Je mi to líto.“
Harry si opřel hlavu do Dracovy dlaně, a Draco sledoval prsty jeho rysy. Dlouho nemluvili, a Draco si myslel, že Harry znova usnul.
Ale neusnul. Stále s tváří v Dracově ruce, začal Harry povídat nesmyslné útržky, které většinou nijak nesouvisely, hlasem zhrublým teplotou. Občas byla jeho slova úplně náhodná, jako by mluvil k různým lidem, jindy to byly velmi osobní myšlenky, o kterých Harry nejspíš ani nevěděl, že je má. Bylo to neuvěřitelně intimní a temné; Draco nejspíš nikdy nebyl žádnému člověku blíž.
Draco tam zůstal celou noc, dohlížel na Harryho a někdy krátce před svítáním začal na Harryho také potichu mluvit, říkaje mu věci, které ještě nikdy nikomu neřekl. Nedělal to z pocitu viny nebo potřeby mluvit. Udělal to, protože bylo jen férové Harrymu oplatit jeho tisíc tajemství, která mu předtím v horečce vypověděl.
Pokráčko?
(Sylvie, 16. 4. 2010 16:29)