Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 7. - 1/2

24. 11. 2009
„Takže co?,“ zeptal se Harry, když vzhlédl od pergamenu. V knihovně byla tma, jediné blikavé světlo vydávala pochodeň visící na zdi vedle psacího stolu, osvětlující půlku Dracovy tváře, zatímco ta druhá byla skrytá ve stínu.
Draco se podíval na pergamen. „Takže?,“ řekl. „Drcený kořen mandragory zreaguje s kopřivami a tím vytvoří zábal, který zpomalí šíření jedu,“ řekl. „Je to snadné.“
Harry si hryzl spodní ret a znovu se podíval na rovnici v Dracových poznámkách. Od zadání eseje uplynul už týden. První den strávili organizováním Harryho poznámek, dokud Draco nedošel k názoru, že je to ztráta času. Příliš nepořádné s příliš mnoha chybami. Příště si přinesl své: úpravné a organizované.
Harry pokrčil nos. „Kde to vidíš?“
Draco si povzdechl, vstal a přešel na druhou stranu stolu. Postavil se přímo za Harryho, natáhl se mu přes rameno a ukázal mu první rovnici. „Aktivní substance kořenu mandragory je M2. M2 se přidá k tomuhle,“ ukázal, zatímco Harry sledoval očima pohyb jeho prstu. „Výsledek je MO3, což při aplikaci vynuluje toxicitu.“
„Aha.“
Draco spokojeně přikývl a vrátil se na své místo. Opřel se o loket, hlavu v dlaních, a pozoroval Harryho, který prstem sledoval místa, kterých se zrovna dotýkal Draco, a neslyšně si přeříkával rovnici znovu a znovu. Poté pečlivě odstavec dokončil.
Nakonec přikývl a vzhlédl k Dracovi. „Myslím, že si to Snape všechno vymýšlí, a že to tak zesložiťuje, protože ho to prostě baví.“
Draco se zasmál. „Ne. Je to pravda. Nemyslel sis, že lektvary fungují pouze podle magie, ne? Dokonce i kouzla mají svá pravidla. On nás jen učí, jak ta pravidla fungují. Tímto způsobem pořád vznikají nové lektvary, vymýšlejí je lidé, kteří znají pravidla a poruší je. Koneckonců, nemůžeš porušit pravidlo, když ho neznáš.“
Harry se uculil. „Jasně, ale já mám stejně v úmyslu pohádkově zbohatnout jako hráč famfrpálu.“
„Někteří z nás nemají takové štěstí,“ řekl Draco s úsměškem.
„Ale jdi, jsi stejně dobrý jako já. Jenom zbytek tvého týmu nestojí za nic, to je všechno,“ popíchl ho Harry.
„I tak jsou lepší než ty,“ zavrčel Draco.
Harry potřásl hlavou a listoval si v poznámkách. „Jak na to mám napsat esej, když to nemám naučené z dřívějška?“
„Proto ti pomáhám.“
Harry se na něj podíval zpod své neposlušné kštice. „Víš, že nemusíš.“
„Chlapec, který přežil, nemůže propadnout z lektvarů,“ řekl Draco, aby odlehčil tón.
„Ne, vážně, proč to děláš?“
Draco se mu podíval do očí a chvíli ho pozoroval. Pak zase odvrátil zrak a upřel svoji pozornost na pergamen na stole. „Řekl jsem ti proč, Pottere,“ řekl potichu.
„Abys odčinil svou vinu na tom incidentu s whisky?,“ navrhl Harry bystře.
„Hmm, to byla tvoje chyba.“
„Abys odčinil své iracionální chování v knihovně tenkrát v noci?“
„Myslím, že jsem se choval naprosto racionálně, děkuju za optání, a snad jsme se domluvili, že už o tom nikdy nebudeme mluvit!,“ vyjel na něj Draco. „To taky není ono.“
„Nic lepšího na práci,“ řekl Harry suše. „Pamatuju se.“
Chvíli bylo ticho, jen Harry otočil pár dalších stránek v sešitě se stále rostoucím pocitem frustrace. Nakonec je odstrčil a položil hlavu na stůl. „Už nemůžu,“ zamumlal. „Bolí mě hlava a je mi špatně.“
Draco se na něj podíval spod očních víček a přisunul si pergamen k sobě.
„V pořádku. Zapamatuj si, kde jsme skončili, a budeme pokračovat zítra večer.“ Chvíli Harryho pozoroval, ale Harry ani po chvíli nezvedl hlavu. Draco naklonil přemýšlivě hlavu na stranu.
„Pottere. Hej, Pottere, jsi v pořádku?“
Harry zvedl hlavu a zašklebil se. „Jo. Jenom…,“ pokrčil rameny a zase zavřel oči.
„Jo.“ Draco pomalu přikývl. Jestli si Potter myslel, že si snad nevšiml jeho bledých tváří a třesoucích se rukou, tak se asi zbláznil. Ale nebylo to nic, co by měl Draco nějak komentovat. Měl ho jen učit lektvary, nic víc.
„Sejdeme se znovu zítra. Je sobota, takže celý den, pamatuješ?“
Harry se usmál a oči se mu rozzářily. „Páni, vážně mě dnes necháš jít dřív?“
Draco se, překvapený Harryho nadšením, rozesmál. „Snažíš se naznačit, že tě nikdy nepustím dřív?“
Harry pokrčil nos. „Ale no tak, Draco, přiznej to – kdyby to bylo na tobě, tak bys mi nedal pokoj celou noc.“ ­
Draco nevěřícně rozšířil oči a spolkl knedlík, který se mu náhle vytvořil v hrdle. „Cože?“
Ale Harry ho neslyšel. Balil si věci, a když znovu vzhlédl, jen se široce usmál a řekl: „Ale nemysli si, že ti za tvou pomoc nejsem vděčný, zvlášť když bys mohl mít kvůli mně problémy a tak.“
„On neřekl, že ti nesmím pomoct, jenom Nebelvíři,“ řekl Draco, následuje Harryho příkladu. Pořád ale přemýšlel o tom, jaké zvláštní pocity v něm vyvolala Harryho nevinná poznámka.
Harry se postavil a nebezpečně se zakymácel, což přimělo Draca vymrštit se ze židle, aby ho chytil, kdyby padal. Harry ale našel znovu rovnováhu a s překvapením zjistil, že ho Draco upřeně sleduje. „Co?“
Draco si povzdechl. „Nic. Takže zítra v jižní věži, brzo ráno.“
Harry přikývl. Dohodli se, že než aby je Snape nachytal při spolupráci, budou se scházet v knihovně pouze pozdě večer a přes den v jižní věži, kam nikdy nikdo nechodil.
Vyšli společně potichu z knihovny, když tu opět Harry ztratil rovnováhu. Draco ho instinktivně chytil za paži a Harry potichu zaklel. Velice pomalu se vymanil z Dracova sevření, a pak se bez jediného slova rozešli. Harry zahnul vlevo, Draco vpravo, a postupně se sobě vzdalovali. Draco se mnohokrát nachytal při ohlédnutí přes rameno, samozřejmě jen aby viděl, že je Harry v pořádku. Pokaždé, když se ho instinkt chopil, se zamračil a potichu si pro sebe nadával. Nakonec se zastavil na konci chodby a zvolal: „Jsi v pořádku, Pottere?“
Ale Harry už byl pryč. 
***
„Našel jsi něco?“ zeptal se Harry, když vklouzl do svého pokoje a našel tam čekajícího Rona. „O tom, co se mnou je?“
Ron se na něj díval zpod přivřených víček. „Kde jsi byl?“
Harry překvapeně zamrkal. „Pracoval jsem, Rone, říkal jsem ti přece, že budu v knihovně psát tu směšnou věc na Lektvary.“
„Takhle pozdě? Harry, řekni mi pravdu. Kde jsi byl?“
„Pracoval jsem. Nevěříš mi snad?“
„Těžko říct. Opravdu, Harry, poslední dobou se chováš tak divně, že nevím, čemu mám věřit.“
Harry se zhroutil na svoji postel a zavřel oči. „Rone, prosím tě, jsem hrozně unavený, tohle mi teď nedělej. Našli jste něco o tom, co se mi děje?“
„Hermiona to chvíli hledala, ale nic jsme nenašli.“ Jeho hlas byl drsný. „Zítra budeme hledat znovu.“
„Já budu celý den pracovat. Sranda.“ A s těmi slovy si Harry přetáhl přikrývku přes hlavu.
***
Harry dorazil do věže jako první, těsně před svítáním následujícího rána. Přinesl si s sebou deku na sezení, polštář a také svoje knihy. Když tam ale Draco dorazil o dvacet minut později, našel Harryho, jak tvrdě spí s polštářem přitištěným na hruď.
Draco se usmál. „Pottere. Hej, Pottere. Vzbuď se.“ Šťouchl do něj nohou, ale Harry jen něco zamumlal ze spaní, jeho oči zůstaly pevně zavřené.
Draco se posadil vedle něj na podlahu, dlouhou chvíli ho pozoroval a nakonec mu poklepal na rameno. „Nemůžeš ty znalosti absorbovat, Pottere,“ škádlil ho. „Musíš tu knihu nejdřív otevřít.“
Konečně se Harry vzbudil a ospale se posadil. „Draco?“
„Jo.“
„Sakra práce.“ Prohrábl si rukou vlasy. „Nechtěl jsem spát.“
„Já vím.“ Draco ho tiše pozoroval a nemohl si nevšimnout černých kruhů pod jeho očima. „Vypadáš hrozně.“
„Díky,“ řekl Harry suše a otevřel učebnici. „Pojďme na to. Jsem připravený.“
„Hmm. Tak fajn. Skončili jsme u uspávacích lektvarů.“
Pracovali až do oběda, kdy si Harry dal krátkou přestávku. Společně se najedli a povídali si o všem možném, dokud sendviče do jednoho nezmizeli. Pak se Harry téměř radostně vrátil k psaní eseje. Co by nikdy nepřiznal, bylo to, že jediná jeho motivace k psaní byl Draco a jeho trpělivé učení. Skoro to stálo za ty hodiny práce, aby viděl krátké přikývnutí a zářivý úsměv, který mu Draco věnoval pokaždé, když Harry na něco přišel. Ať už to bylo zopakování ingrediencí bezchybně, nebo jen vysvětlení rozdílů mezi různými konzistencemi uspávacích dryjáků. Nepřemýšlel o tom, proč mu záleželo na Dracově úsměvu, na Dracově souhlasu. Protože to nebylo to hlavní. To hlavní bylo, že se učil lektvary, a nemohl se dočkat, až uvidí Snapeův výraz, pokud uspěje.
„A co tohle?,“ zeptal se Harry zamračeně s pohledem na Dracovy poznámky. „To jsme dělali minulý měsíc.“
Draco se na ně podíval a zamračil se. Rychle otočil několik stránek. „To není podstatné,“ zamumlal bez vzhlédnutí. „Věř mi. Nepodstatné.“
„Ale nebylo to – „
„Nepotřebuješ o tom vědět!“ odsekl Draco a Harry se stáhl.
„Tak fajn, promiň,“ řekl naštvaně a přelétl pohledem stránku, na kterou Draco přelistoval. „Půjdeme rovnou na látku o fénixech.“
O hodinu později ležel frustrovaný a slabší než kdy jindy s hlavou na učebnici. Ležel na břiše, Draco seděl vedle něho, a bylo mu špatně z lektvarů.
„V pohodě?“ zeptal se Draco, pozorně ho sledujíc.
„Ne. Už nemůžu.“
Draco přešel k němu, sedl si vedle něj na deku, kterou Harry přinesl, a rychle přejel očima poznámky. „Je to snadné.“
„Není.“
Draco se pousmál. „Nech mě ti to ukázat. Věř mi, je to jednoduché.“
„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se Harry, podepřel si dlaní bradu a podíval se na Draca. „Totiž, o lektvarech víš úplně všechno!“
„Učil jsem se to celé léto,“ řekl Draco a lehl si vedle Harryho.
„Proč?“
„Neměl jsem nic lepšího na práci.“
„Neříkej mi, že bohatí a mocní Malfoyové nejezdí nikam na prázdniny?“ škádlil ho Harry.
Draco se stáhl a zamračil. Než se mohl Harry zeptat, proč, Draco se obrátil zpět ke knize. „Do toho ti nic není, Pottere. Zpátky do práce.“
„Fajn, promiň,“ zamumlal Harry. Když ležel Draco vedle něho, paží přitisknutý k té jeho, a jeho prsty procházely všechny ty informace, zdálo se Harrymu najednou všechno snadnější, protože teď dával pozor jen na jednu věc. Předtím ho Draco rozptyloval.
Teď byl Draco tak blízko, že mu jeho horký dech ovíval ucho, a Harry si položil bradu na složené ruce, připravený naslouchat čemukoli, co mu Draco řekne.
Hodiny ubíhaly a oni tam stále leželi, listujíce poznámkami. Každou chvíli se Draco zastavoval a zkoušel Harryho z obsahu látky, škádlil ho a usazoval ho sarkastickými připomínkami. Harry vstřebával všechno, co Draco řekl, ne proto, že by se snad nějak zajímal o lektvary, ale protože v něm zvuk Dracova hlasu vyvolával neklidné mrazení, a to byl velice příjemný pocit.
Zavřel oči a téměř znovu usnul, když Draco tiše řekl: „Časy se mění, Pottere.“
Harry otevřel oči. „Co?“
Draco překvapeně zamrkal. „Myslel jsem, že spíš.“
„Ne,“ zazíval Harry. „Jsem jenom unavený. Poslední dobou moc dobře nespím.“
„Proč?“
„Myslím, že jsem nachlazený,“ řekl Harry s pokrčením ramen, přitom se však vyhnul očnímu kontaktu s Dracem. Místo toho se zamračeně díval na své dlaně. Byly stále umazané od inkoustu.
Draco položil své ruce na Harryho. Ten prudce zdvihl hlavu a skoro tak vrazil do Draca, který ho pozorně sledoval. „Harry,“ řekl. „Není to nachlazení.“
Harry se zamračil. Dracovy dlaně stále spočívaly na jeho a oba chlapci si byli hodně blízko. Nedrželi se za ruce, nebyl to výraz sympatie. Prostě tam ty ruce jen – byly.
„Je to nachlazení,“ řekl Harry tvrdohlavě. „Jak bys to asi tak mohl vědět?“
„Nekýcháš ani nekašleš. Točí se ti hlava a slábneš. Není to nachlazení.“
„Zníš přesně jako Hermiona,“ uštěpačně podotkl Harry. „Snaží se mě dostat na ošetřovnu.“
„A nepůjdeš?“
„Nenávidím to tam.“
Draco si povzdychl. „I já poznám, že jsi nemocný.“
„Nejsem. Kromě toho ti to může být jedno.“ Harry střelil rychlý, nervózní pohled po Dracovi, a viděl, jak zúžil oči. Byla to starost? Rozčilení? To nevěděl. „Jsem v pořádku, Draco. Opravdu.“ Olízl si náhle suché rty a viděl, jak Dracův pohled následoval pohyb jeho jazyka.
Náhle toho bylo příliš a Harry se rychle odvalil stranou, přičemž přemítal, proč ho brní celé tělo a proč rychle oddychuje. Posadil se zády ke Dracovi a řekl třaslavým hlasem: „Měl bych jít. Ron s Hermionou se budou strachovat, kde jsem.“
„Běž, Pottere,“ zavrčel Draco a zaklapl knihu. „Běž pryč. To ti jde ze všeho nejlíp.“
Harry se po něm zamračeně ohlédl. „Rád bych ti připomenul, Draco, žes to byl ty, kdo utekl z knihovny vyděšený k smrti?“
Draco se zasmál. „Tomu bys nerozuměl.“
„Možná bych tomu rozuměl víc, než si myslíš. Nevím, jestli můžu přijít i zítra.“
„Samozřejmě.“ Pořád ten samý, suchý pobavený tón.
Harry se neptal, proč. Vstal, kývl na pozdrav a vyběhl z věžní místnosti.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:) :) :)

(Lenushka, 26. 11. 2009 19:52)

Jupííííí skáču 5 metrů vysoko. Další pokráčko. Jdu si ho hned přečíst, jelikož kdybych to obrátila a nejdřív to četla, tak bych ten koment pak nebyla schopna napsat.

... =*

(Ivet, 25. 11. 2009 22:39)

Děkuji za pokračování. Hned mi vylepšilo náladu. Trochu se bojím o Harryho, ale snad se z toho dostane. ;)

...

(skydiver_tf, 25. 11. 2009 19:56)

Jo, do Vánoc bych to snad slíbit mohla ;)

...

(darken, 25. 11. 2009 17:58)

Hm, s tím Dracem asi jo, asi moc dobře ví, "co se s ním děje". Ale u Harryho mne mate to, jak právě Dracovi připomíná, že to byl on, kdo utekl z knihovny. To mi přijde úplně vytržené z jeho "mimóznosti", jakoby ho osvítil duch svatý či co...
A nechceš nám dát druhou část kapitoly k Vánocům? O:-) Chápu, že to musí být na výšce něco trochu jiného než na gymplu (já mám ještě rok k maturitě, takže VŠ jsou zvony budoucnosti...). Strašně mě svrbí prsty otevřít si to v angličtině, ale takhle se mám aspoň na co těšit.

...

(skydiver_tf, 25. 11. 2009 14:53)

No, však mi to také trvalo :) co se překladu týče, blíží se zkouškové období, takže to s překladem bude asi tak stejné jako doteď...
Jinak dle mého názoru v této fázi Draco "moc dobře ví", ale více či méně úspěšně to skrývá, zatímco Harry je z toho úplně jelen. (připočti k tomu nemoc a máš recept na dokonalé zmatení)

...

(darken, 25. 11. 2009 5:50)

Konečně. :o) Kapitola mi udělala velkou radost jen svou přítomností, ale obsah mě zneklidňuje... Co to s Harrym je? Hrozně mě točí ty rozhopvory Draca a Harryho, např to, jak Harry Dracovi připomíná, jak utekl z knihovny a on na to, že by tomu nerozuměl atd., nevím, jestli v tom mám hledat nějaké "romantické" náznaky nebo co...
Každopádně se moc těším na dallší část této kapitoly, snad budeš mít více času na překlad. :)