Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 8. - 1/?

25. 4. 2010
Destiny is not a matter of chance, it is a matter of choice; it is not a thing to be waited for, it is a thing to be achieved. 
-William Jennings Bryan 
Protijed zabral a dalšího dne Harryho horečka pominula. Spal hluboce, ale normálně, asi do soumraku dalšího dne a doháněl všechen ten spánek, o který ho připravila postupující nemoc v předchozích týdnech. Když se nakonec vzbudil, Draco seděl u jeho postele lokty opřený o matraci, s rukama v dlaních a s kruhy pod očima. Na tváři měl přitom podivně zasněný výraz.
Několik minut si neuvědomil, že už je Harry vzhůru, a ten ho pozoroval skrze své řasy. Motala se mu hlava, v ústech jako by měl popel a horečně se snažil si uspořádat vzpomínky a zjistit, co se vlastně stalo.
Ztěžka polknul, aby si zvlhčil suché hrdlo, což Draca vymrštilo z polospánku. „Harry! Ne-nevěděl jsem – hm. Jak ti je?“
„Mám žízeň,“ přiznal Harry.
„Jo. Jo, Pomfreyová tu nechala nějaký lektvar—„. Vyskočil ze židle a přešel k stolu hned vedle ní, nalil Tišící lektvar do poháru a podal ho Harrymu, který se posadil a usrkl. Lektvar chutnal jako teplý med a bylo po něm mnohem snazší mluvit.
Draco ho pozorně sledoval, jako kdyby čekal, že něco, cokoliv, řekne. Harry si ale nemohl vzpomenout, co to bylo, to, o čem by měl teď mluvit. „To ten inkoust. Ty – tys mě otrávil.“
Draco uhnul pohledem. „Harry, nechtěl jsem,“ řekl potichu. „Opravdu. Nevěděl jsem – nemělo tě to-„
Harry se pomalu zamračil. Matně si vzpomínal, že už se s ním o tomhle hádal, ale nevěděl, co z jeho vzpomínek jsou jenom sny. „To ti mám věřit?“ zeptal se hlasem prostým výčitky, jen plným zmatku. „Mohl jsem umřít.“
Draco polkl. „Já vím.“
Harry natočil hlavu a dál se na něj díval, zatímco vymýšlel, co by měl dál říkat, úplně cokoliv. Nevěděl jednoduše, jak dát věci zase do pořádku. Tohle jen dokazovalo to, co věděl odedávna. Že by Dracovi neměl věřit. Že ho měl prokouknout dřív. Ale on mu chtěl věřit.
„Dej mi důvod ti věřit,“ řekl nakonec. „Co z toho, co jsi udělal, mi dokáže, že ti mohu věřit?“
Draco měl sto chutí odseknout něco ve smyslu, že Malfoyové se před nikým ospravedlňovat nemusí, ale neudělal to. Díval se překvapeně na Harryho a potom pomalu řekl: „Já – kdybych se tě snažil zabít, tak bych to už udělal. Včera večer, když – ti bylo špatně a byl jsi slabý, kdybych tě chtěl mrtvého, bylo by to hrozně snadné.“ Poslední větu řekl skoro pokorně.
Harry se pomalu usmál a zašeptal: „Jo, vzpomínám si. Řekl jsi mi svá tajemství.“
Draco ucukl, ale neodpověděl.
„Většina z toho je dost zmatená. Co se vlastně stalo? Vzpomínám si, že jsme se hádali na sněhu, ale nepamatuju si, co jsme všechno říkali.“
„Aha.“
„Co?“
Draco se zvláštně pousmál a pokrčil rameny. „Nic. Nic se nestalo, vůbec nic. Hádali jsme se a křičeli na sebe a pak jsi ztratil vědomí. To je všechno.“
„Co se stalo potom?“ zeptal se Harry a přimhouřil podezřívavě oči. Myslí mu prolétly zvláštní obrazy a blikaly mu v paměti, jako zbytky snů.
„Odnesl jsem tě dovnitř a Snape vyrobil protijed a on fungoval. Jednoduché.“
Harry si olízl rty, měl totiž zvláštní pocit, že Draco něco záměrně vynechává. „Už je to dobrý? Jsem v pořádku?“
„Myslím, že jo.“ Draco zvedl jednu z Harryho dlaní a studoval ji. „Skvrny od inkoustu jsou pryč. Kdybys jen nebyl takový prase, Pottere,“ řekl a s úsměškem zavrtěl hlavou.
„Takže – takže, Draco, ten inkoust nefungoval?“
Draco opět uhnul pohledem a pustil jeho ruku. „Zkazil jsem důležitou přísadu,“ řekl a pokrčil rameny. „Nejsi očarovaný nebo tak něco.“
 
Harry se usmál, ale nic neřekl. Byl vyčerpaný a musel si lehnout zpátky na polštář. „V pořádku,“ řekl ospale. „Nemohlo to být tak zlé, být tebou očarovaný. Nejsi tak zlý, jak rád předstíráš.“
Draco si odfrkl. „Jak to víš?“
„Řekls mi to,“ zašeptal Harry, zavřel oči a usmál se. „Pamatuju se na to.“ Usnul s hrdelním zvukem, jako by předla kočka, a zavrtal se do polštáře.
Draco ho dlouho pozoroval, než se otočil. U dveří se zastavil, ohlédl se přes rameno a řekl potichu: „Nemáš pravdu.“ Ale Harry ho neslyšel.
 
Snape, stále nakyslý a neosobní přišel druhý den brzo ráno, aby Harryho vyšetřil a přesvědčil se o tom, že všechny stopy jedu jsou pryč. Harry ho sledoval zpoza víček a bylo mu trapně, protože nevěděl, jak se s tímto profesorem má dál vypořádávat. Nevěděl, co všechno mu Draco neřekl.
Snape také nemluvil, alespoň dokud Harryho neprohlédl. Poté mluvil naprosto věcně. „Vrchol hlouposti, Pottere, otrávit se.“
Harry otevřel pusu, aby řekl něco ve smyslu, že on se neotrávil, ale pak ji zase zavřel. Snape určitě věděl aspoň tohle. „Byla to nehoda,“ řekl místo toho. Koneckonců, byla to taky nehoda. Jenom ne jeho. Nevěděl, proč Draca chrání, když Snape už nejspíš ví, že Draco byl jediný dost schopný (kromě Hermiony), kdo ten lektvar mohl vyrobit. Byl to stejný důvod, jako proč se odmítl ptát, proč Draca celou tu dobu nenenáviděl. Jeho mysl prostě odmítala se na ten důvod zaměřit. Místo toho se soustředil pouze na Dracův hlas, který k němu hodiny promlouval, šeptal tajemství o sobě samém, na kterých nezáleželo, alespoň dokud to byla tajemství, která sdílel pouze s Harrym. Na nich záleželo mnohem víc než na lektvaru, který ho otrávil.
S ohrnutým horním rtem se na něj Snape pousmál. „Kdybyste jen nebyl tak nepořádný, Pottere. Ale nevadí, podařilo se mi jed zastavit. Zanedlouho se úplně uzdravíte a budete brzo zase vyrušovat v mých hodinách, tím jsem si jistý.“
„Profesore, něčemu v tom nerozumím,“ řekl Harry nakonec. „Nedotkl jsem se toho inkoustu již delší dobu, a stejně se moje nemoc zhoršovala.“
„Je to progresivní jed. Dotknete se ho jednou, a je ve vaší krvi. Pokud se nechá neléčený, získá v těle sílu, a zabíjí.“
„Aha. Ale – ale je pryč, že? Jsem v pořádku?“
Snape krátce přikývl. „Tyto důsledky byly zneškodněny, ano.“
Když se Harry nervózně zeptal, které byly ty jiné důsledky, Snape se jen podivně usmál a neodpověděl.
Harry byl propuštěn z nemocničního křídla později toho dne, s nařízením, aby odpočíval, a šel do školy druhý den, pokud se bude cítit dostatečně silný. Jakýkoli návrat předešlých symptomů měl ihned nahlásit Madam Pomfreyové.
Vešel do společenské místnosti a na moment si myslel, že je úplně prázdná. Ale nebyla.
„Harry!“ vykřikla Ginny a vyskočila z křesla u krbu, ve kterém se předtím choulila. „Jsi v pořádku? Ron říkal, že jsi nemocný!“
„Už je mi dobře,“ řekl Harry neklidně.
Ginny si nervózně olízla rty. „Eh, Harry, bylo ti špatně taky na plese? Proto jsi mě „tak“ líbal?“
Harry měl silné podezření, že by se Ginny naštvala ještě víc než doteď, kdyby věděla, že on vůbec nebyl on na Halloweenském plese. Projel si rukou vlasy. „Tak trochu...“
„Takže jsi mě doopravdy nechtěl líbat?“
„No, chm. O to nejde.“ Zvědavost přebila zdravý rozum. „Ginny, abych řekl pravdu, moc si ani nepamatuju, co se tu noc stalo. Můžeš – můžeš mi to říct?“
Ginny se ztěžka posadila do křesla a schoulila se do klubíčka. „Asi jo. Fajn.“
Harry se posadil vedle ní. „Nepamatuju se,“ řekl znovu.
Přikývla. „No, úplně si to taky – je to takové mlhavé. Ten punč byl nejspíš s alkoholem,“ zašklebila se.
„Co si pamatuješ?“
Ztěžka polkla. „Nejdřív jsi mě políbil, sem,“ ukázala na místečko pod uchem.
Harryho oči sledovaly její prsty a neklidně si poposedl, když se přes něj přelila vlna intimity, kterou dosud nepoznal. Nemělo to co dělat s Ginny, ačkoli to byla její tvář a její krk a ze všeho nejvíc její rty, na co se soustředil. „A co pak?“ zeptal se zastřeným hlasem.
„N-no, políbils mě. Nevěděla jsem jak, a tys mě to učil.“
„Pamatuješ si jak?“
Ginny se krvavě zarděla. „Ano.“
„Ukaž mi – byla bys tak hodná—„ odkašlal si Harry. Nevěděl, o co ji žádá a proč to žádá, ale chtěl vědět, jak ji Draco líbal.
„Chceš, abych tě políbila?“ zeptala se Ginny nehlasně.
Harry němě přikývl a Ginny se přisunula blíž, nervózně si obtáčela vlasy kolem prstu a byla hrozně bledá. „Jako jsi mě předtím líbal ty?“ Harry znovu přikývl.
Ginny ho pozorně sledovala a stejně tak i Harry ji. Nic už neřekla, jen se natáhla, malinko pootevřela rty a přitiskla své rty na jeho. Celá se třásla a Harry naštvaně zabručel. Byl si docela jistý, že se Draco netřásl, když ji líbal.
Taky se mu to nezdálo dobré a nejdříve ho to skoro odradilo. Nezavřel totiž oči a sledoval její bledou, pihovatou tvář, zatímco ho líbala, a světlo pableskující v jejích rudých vlasech. Získala trochu sebevědomí a líbala ho tak, jak si byl Harry jistý, že předtím líbal Draco ji.
Nebylo to správné, ale stálo to za to. Chutnala jako broskve a Harry broskve nesnášel. Odtáhl se a prohrábl si rukou vlasy.
Ginny se zamračila. „To bylo – zvláštní.“ Stále se třásla a Harry se naštval. Draco by se nikdy netřásl kvůli polibku.
„Já – musím teď jít,“ řekl najednou a zvedl se. Ginny ho stále pozorovala, úplně zmatená.
„Harry, co – „
„Promiň, jsem jenom – unavený. Uvidíme se zítra, jo? Musím odpočívat, Pomfreyová mi to nařídila-„
Vyskočila z křesla. „Jasně, nechtěla jsem tě – tady držet. Jdi. Uvidíme se u snídaně, jestli ti bude líp.“
Harry rozrušeně přikývl a odspěchal z místnosti.
 

Náhledy fotografií ze složky Fanart

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(Silwia, 29. 4. 2010 2:52)

Harry je děsný trdlo, ale snad si to někdy vyzkouší i s Dracem:-D Díky, konečně jsme se dočkaly dalšího pokráčka:-)))

:-)

(kiki, 27. 4. 2010 20:43)

Paráda-už se nemůžu dočkat dalšího :D

^.^

(Addita, 26. 4. 2010 15:33)

jestli chtěl ukázat jak Draco líbá měl říct jemu :) Skvělá kapitola... skvělá povídka celý je to úžasný!