Cinnamon- Pod tvoji úroveň, Kapitola 3. (1/2)
Harry při obědě vyklouzl ven, aby zkontroloval knihu. Byl nervózní kvůli tomu, co asi Malfoy řekne tomu, jak lhal Hermioně o deníku a nedokázal snést pomyšlení na celé odpoledne ve škole, aniž by zvěděl jeho reakci.
„Možná by ses měl ode mne učit, Pottere, jak dávat pozor v hodinách. Nekřičeli by na tebe ani z poloviny tak jako teď. Nicméně si vychutnávám ten vyděšený, bledý výraz, který máš vždy na tváři, kdykoli tě Snape načapá zasněného. To ale není nic proti tomu, jak moc mě baví ten rudý a upocený pohled, který máš vždy, když lžeš Grangerové. Zábavné, Pottere, velmi zábavné.“
„Trable v Zmijozelském Ráji, že, mezi Crabbem a Pansy? Opravdu mi to rve srdce. Chystal jsem se je jmenovat Nejlepším Párem na Halloweenovém plese. Co se pozornosti v hodinách týče, kdyby Snape nebyl tak tupý a nudný profesor, a lektvary tak tupý a nudný předmět, možná bych dával pozor víc. Tak jak to je teď, nemyslím, že by to stálo za tu ztrátu času. Aspoň bys mi měl poděkovat za novou záminku pro ropušího mastného blba.
Zastrčil knihu zpátky a běžel celou cestu do hradu. Přemítal, proč se plíží po škole, aby mohl psát Draco Malfoyovi, a přemítal ještě víc, proč – proč se mu to tak trochu líbilo. Bylo to něco, co bylo jeho, a co nemusel s nikým sdílet. Všechno ostatní bylo veřejné, od prvního roku se stal veřejnou vědomostí a neměl nic, co by částečně nevlastnila Hermiona, Ron, jeho famfrpálový tým nebo jeho strýček s tetičkou. Ale tohle bylo jeho. No, jeho a Malfoye.
Druhý den ráno u snídaně vytáhla Hermiona triumfálně z tašky zápisník. Měl fialovou vazbu a byl celý pokrytý skicami kopretin.
„Co,“ zeptal se v hrůze Ron, zírající na téměř zářící obal, „to proboha je?“
„No, když nám Malfoy zničil tu druhou knihu,“ vrhla na Harryho krátký pohled, „koupila jsem novou, kterou můžeme používat. Už jsem do ní začala psát.“ Otevřela ji na první stránce. „Je to seznam věcí, které musíme zařídit na Halloweenový ples.“
„Věci, které musíme zařídit?,“ zeptal se nevrle Ron. „Myslel jsem, že se tam prostě ukážu. Možná. Když se mi bude chtít. Což se mi nejspíš nebude.“
Hermiona se na něj nevraživě podívala. „Je to maškarní ples, Rone, nemůžeš se jen tak „ukázat“, musíš mít kostým.“
Harry posunul deník blíž k sobě a přelétl očima seznam. „Hermiono, tohle je směšné. Nikdo nepotřebuje tolik času, aby si vymyslel kostým.“
Zakřenila se. „Jenže já myslím, že bychom mohli mít něco úžasného, něco s obsahem. Mohli bychom všichni jít za domácí skřítky, jen se zabalit do řetězů. Nebo bychom mohli jít za zahradní trpaslíky, ale modří a černí jako symbol modřin.“
„Ale no tak, Hermiono, to je odporný.“ Ron obrátil oči v sloup. „Myslím, že celý ten nápad s maškarním plesem je dost špatný i bez veřejného poselství.“
„Proč?“, pokrčil rameny. „Musím se učit.“ Horoucně doufal, že ji to uspokojí. Byla to jen malá lež. Prostě se mu nechtělo jít.
„Učit se,“ zopakoval Ron. Pak se usmál. „A já mu musím pomoct. Druhý den nás čeká velká zkouška z Jasnovidectví. Fakt.“
Hermioniny oči se stáhly v tenké čárky a z jejího hlasu ironie jen odkapávala. „Dělejte si co chcete, je mi to úplně jedno. Teď, když dovolíte, musím jít něco udělat do knihovny, než začne hodina. Jeden z vás si vezme tu knihu a něco do ní napíše, abych měla co číst na Kouzelných formulích. Ty hodiny jsou příšerně nudné, zvlášť teď, když jsem se naučila nazpaměť učebnici.
Odplula pryč a Harry se znechuceně podíval na fialový zápisník. Ron ho postrčil blíž k němu.
Obraceje oči v sloup si Harry vzal zápisník a hodil ho k ostatním knihám.
Lektvary jsou nudné, napsal Harry do Hermioniny knihy. Přestal, přežvykoval konec svého brku a přemýšlel. Nemohl přijít na nic, co by mohl napsat. Co bylo dost zvláštní, že mu teď připadalo bezpředmětné cokoliv psát. Dřív psal do deníku rád, bavilo ho to, ale teď to už nemělo moc smysl. Stejně bude s Hermionou a Ronem mluvit tak za minutu dvě.
Mírně se z nudy pousmál a zaklapnul knihu. Hermiona si prostě bude muset najít vlastní zábavu v hodině Formulí.
Po Lektvarech hodil knihu na Hermionu, nepřítomně se omluvil a běžel ven z hradu a do lesa. Měl jen pár minut, než začne další hodina, ale musel prostě zkontrolovat dutinu.
Nebyla tam žádná odpověď a Harry byl zklamaný. Navíc přišel na Jasnovidectví pozdě, když už Trelawneyová začala výklad. Dívala se na něj zarmouceně, když přiběhl celý udýchaný do třídy a sklouzl do křesla vedle Rona.
„Harry,“ řekla jemně. „Prominu ti tvé zpoždění, ale pouze proto, že rozumím příčině. Procházíš důležitou životní změnou, mé dítě. Ale neboj se; to se stává každému.“
Než aby ztrácel čas přemýšlením o tom, co to vlastně říká, Harry si raději vytáhl brk a pergamen. Trelawneyová pokračovala ve výkladu a Harry se snažil zklidnit svůj dech.
Harry na něj pohlédl a pak zpátky na knihu, zatímco se snažil vyrovnat se svou vinou. „Zapomněl jsem si něco ve společenské místnosti,“ naškrábal a podal mu zápisník zpět. Ron se na něj zamračil, ale neodpověděl, a po hodině mu Harry nedal čas, aby mu kladl další otázky. Vylétl z věže dříve, než si Ron stačil sbalit knížky. Nechtěl mu odpovídat na žádné další otázky, protože se mu příčilo lhát svému příteli a věděl, že by mu určitě nemohl říct pravdu. Ron by si myslel, že to znamená něco jiného, než co to ve skutečnosti je. A co to vlastně znamená? Nebyl si úplně jistý. Že se s Malfoyem pořád nesnášejí a rozhodli se urážet radši na papíře než slovy, aby nerušili profesory a nedostali se do maléru? Možná. Snad.
***
Předpokládám, že by se tomu dalo říkat potíže v Zmijozelském ráji, Pottere, pokud považuješ pohlavní styk Pansy s Crabbem za druh ráje, což tedy není můj případ. Zdá se, že se zamilovala do někoho jiného, nebo to aspoň říká. Docela tragické, zvláště když pomyslím na to, kdo to je. Tady vidíš, proč nevěřím na lásku. Je to celé blbost. Když ještě navíc miluje někoho jako je ON. Docela mě to obtěžuje, nicméně ty bys nejspíš nesouhlasil, pokud bych ti řekl, o koho jde. Viděl jsem, jak se na něj díváš, Pottere, a osobně si myslím, že mezi vámi dvěma je něco víc, než byste byli ochotni přiznat.
Harry na to nevěřícně hleděl. "Co to ksakru..," zašeptal si pod vousy, točil brkem v ruce a snažil se přijít na to, co přesně tím chtěl Malfoy říct.
"Kdo je to? Docela chápu, že se zabouchla do někoho jiného.Chci říct, být s Crabbem muselo být trochu vyčerpávající a rozčilující - on není moc na inteligentní konverzace, že? Je jen málo lidí, které bych viděl jako horší partii než je Crabbe - a ano, Malfoyi, ty jsi jeden z nich.
A co se víry v lásku týče - je docela smutné, ne, být tak mladý a už v ni nemít víru. Já na ni věřím a nikdy jsem se vlastně nezamiloval, takže bys to neměl vzdávat--"
Harry přestal a údivem rozevřel oči doširoka. Dávat Malfoyovi rady v lásce? Ale ne. Směšné. Celé to rychle přeškrtal.
"Taky nevěřím na lásku. Krom toho je to kravina a ztráta času. Dokud se zabývám famfrpálem, jsem šťastný. Nechápu, jak se může něčí život zlepšit tím, že má komu dávat čokoládičky a - no, znáš to, mazlíčky a milostné sonety a tyhle věci. Styděl bych se milovat."
Schoval knihu a brk zpátky do dutiny a vydal se pomalu na cestu zpět do hradu, celý prokřehlý zimou.
***
Draco se zasmál, když si přečetl, co Potter napsal. "Ty blbečku," komentoval to hlasitě, stále pobavený.
"Tak níž než Vincent, co? No tak, Pottere, to bylo trochu neohrabané, ne? Snaž se vykonstruovat své urážky trochu elegantněji, nerad čtu tvé marné pokusy o chytrost. A ten chlapík, do kterého se Pansy údajně zamilovala - rozhodně nemůžu vyzradit tajemství své koleje TOBĚ, Pottere. Prostě by to nebylo správné.
A ten zbytek - no, vždycky jsem tě podezříval, že máš trochu zvláštní vztah se svým koštětem. Jednou jsem tě viděl, jak ho leštíš na famfrpálovém stadionu. Bylo pro mě docela nepatřičné se dívat, jak jsi s ním manipuloval. Hladil jsi ho, jako kdyby to byl - no - … Prostě a jednoduše, Pottere, myslím, že jsou jisté věci, se kterými by ti mohla pomoct přítelkyně! Aspoň mě to ušetří pohledu na tebe a tvoje koštěcí pouto s leštidlem na veřejnosti. Upřímně, Pottere, některé věci se nemají dělat venku!"
Zastrčil knihu zpět a s úsměvem na rtech šel zpět do hradu. Bylo to opravdu zábavné, navzdory všem důvodům, proč by to mělo být smrtelně vážné. Koneckonců, byl to Potter, a veškeré věci, které kdy sdíleli, byly hádavé a nesmiřitelné. Tohle ale nespadalo do té kategorie; nebo přesněji, už to nespadalo do oné kategorie. Na začátku to bylo o porušování něčeho svatého mezi Potterem a jeho přáteli. Teď - něco jiného. Ačkoli to rozhodně nebylo nic příjemného. Určitě. Až na ten divný pocit, že poslední půlka jeho poznámky byla méně uštěpačná, než spíš škádlivá. Kromě toho mu vůbec nevadilo se dívat na Pottera, jak si leští koště. Připadalo mu to tak - zvláštně fascinující. Morbidně fascinující, samozřejmě, a jenom proto, že v tom byl Potter tak pohlcen. Jistě ne kvůli jeho prstům a způsobu, jakým -
Draco se zamračil. "Samozřejmě, že ne."
Pansy seděla sama ve společenské místnosti a když Draco vstoupil, zrovna plakala. Hluboce vdechl a vydechl a pak se jí zeptal: "Pansy, zlatíčko, co se děje?", ve svém nejsladším a nejustaranějším tónu. Koneckonců, kdyby Zmijozelové nebyli hodní na sebe navzájem, na koho by pak mohli být hodní?
Zvedla hlavu, kterou držela v dlaních. "Draco? Ach, Draco, je to hrozné," zavzlykala.
Sedl si vedle ní a poplácal ji po rameni. "Co je hrozné? Něco se stalo?"
"Ano. To Vincent, on je bez sebe zlostí. Říkal jsi mu--"
"Nic jsem mu neříkal," lhal Draco. "Udělal něco?"
"Řekl, že pokud se zase nezamiluju do něho, řekne - řekne všem, že mám ráda--"
Situace se trochu vymkla z rukou. Kdyby kdokoli zjistil, kdo přesně to je, koho Pansy údajně miluje, zmijozelská reputace by byla v dost riskantní pozici. Sakra, byla by zničena. Zmijozelové prostě nevyslovovali nehynoucí lásku Nebelvírům. Prostě se to tak nedělalo.
"Nikomu nic neřekne," řekl Draco se ztvrdlým pohledem. "Věř mi, Pansy, nikomu nic neřekne."
"Snažila jsem se, aby se mi nelíbil, Draco, opravdu snažila!," zafňukala teď. "Ale pak na Lektvarech mi půjčil svůj brk, když jsem si svůj rozkousala, protože jsem zapomněla, že to není ten cukrový - jak jsi mi říkal, a taky mi řekl, že mám inkoust na rtech a dokonce ho za mě vymazal, když jsem zapomněla čistící kouzlo. A když jsem mu poděkovala, usmál se a byl to ten jeho úžasný pokřivený úsměv a --"
"Myslel jsem, že jsi řekla, že už se ti líbit nebude," štěkl Draco, celý zelený z představ, které evokovala její slova. "Rozhodli jsme se, že to není dobré pro naši kolej."
Když to dořekl, Pansy měla obrovské oči a leskly se slzami. Z jejího hrdla vyrazil bolestný povzdech. "Ale, Draco, já si nemůžu pomoct!"
Pořád trošku s žaludkem na vodě, Draco navrhnul: "Mohli bychom ti nechat vyrobit lektvar u Pomfreyové?"
Zamračila se. "Tohohle se nevzdám ani za nic, Draco! Je to, jako bych měla tisíc motýlků v žaludku, kteří se nervózně třepotají v naději, že se na mě zítra ráno podívá a znovu se usměje! Je to ten nejúžasnější pocit, nemůžu to prostě--"
Přitiskl ji na ústa jednu dlaň. "Jestli uslyším ještě jedno hloupé sladké slovíčko z tvých úst o motýlcích, lásce, Nebelvíru, nebo Weasleym, přísahám ti, Pansy, že tě zakleju tak, že ani nebudeš vědět, která kletba to byla." Prudce oddychoval, právě mu došla trpělivost.
Vyděšeně se na něj dívala a hlasitě polkla, poté přikývla. Spokojeně se usmál a odtáhl ruku. "Ale Draco," řekla tenoučkým hláskem. "Já si nemůžu pomoct."
"Upřímně, Pansy, začínám si myslet, že by bylo méně rozčilující, kdybys s tím hlupákem chodila, než kdybys o něm jen snila v naší společenské místnosti. Aspoň bys šišlala na něj a ne na mě!" V jeho mysli se náhle objevila myšlenka a on ji uvítal hvízdáním a konfetami. Byl to způsob, jak se zbavit alespoň řečí o motýlcích a pokřivených úsměvech, což se právě stalo prioritou vyšší než dobro koleje. Koneckonců, jeho zdraví záviselo na tom, jestli Pansy přestane vzdychat a plakat. Pokud by uslyšel ještě jedno zaláskované sladké slůvko, začal by zvracet a už by nepřestal. A to bylo skutečně špatné pro jeho zdraví. Mimoto to mělo i své kladné stránky. Crabbe by neměl nikoho na pozdní sex, kdyby Pansy chodila s někým jiným.
"Co jenom udělám?," řekla teď se skleslými rameny.
"No…," Draco přemýšlivě mlaskl. "Napadlo tě si s ním o tom promluvit?
Překvapeně na něj pohlédla. "Promluvit si s ním? Ale Draco, vždyť je Nebelvír!"
Draco se zašklebil a pak řekl: "To ano, ale určitě nemůžeme zalidňovat svět čistokrevnými kouzelníky pouze s genovou bankou naší koleje. Brzo by se křížení stalo problémem a celá představa, že lidé mohou chodit jen s lidmi ze své koleje, je směšná. Mimoto, Weasleyové jsou - čistokrevná - respektovaná--," každé slovo ho pálilo v hrdle, "stará rodina."
"Ty mi to dovolíš?," zeptala se a vyskočila ze svého místa. "Dovolíš mi se s ním potkat?"
"Odkdy jsem ten, kdo uděluje povolení?," zeptal se Draco suše.
"Ach, nebuď směšný, Draco, vždycky jsi byl předseda naší koleje, víš, že jsi byl. Nikdo by si nedovolil udělat cokoliv bez tvého dovolení. Ty víš, co je pro nás nejlepší."
Obrátil oči v sloup, ale neodpověděl, cítil se skrznaskrz prosáklý chválou jejích lichotivých slov.
"Tak si s ním prostě promluv. Proč bych se měl o to starat? Jen ho nepouštěj do naší společenské místnosti, samozřejmě, a jakýkoliv styk-," bylo mu opět špatně od žaludku," se musí provést v jeho ložnici, ne v tvojí. Odmítám vpustit Nebelvíra do našich sklepení, za žádných okolností."
"Samozřejmě," řekla a oči se jí zamžily novou starostí. "Ale Draco, co když se mu nebudu líbit?" Byla by přešla do plačtivého, depresivního monologu a sebepochybování, ale Draco zvedl ruku na znamení ústupu.
"Budu - Budu na tom pracovat," nabídl jí a mračil se. "Dokud o tom nic nebudeš říkat, budu na tom pracovat."
"Pracovat? A jak?"
Zašklebil se. "Zdá se, že jsem poslední dobou získal nad Nebelvírem jistý vliv," přiznal a protočil oči v důlcích. "Uvidím, co se dá dělat."
Harry neměl po škole čas zkontrolovat dutinu kvůli odpovědi, protože si naplánoval hned po hodině famfrpálový trénink jako přípravu na odvetu mezi Nebelvírem a Zmijozelem, která se konala v pátek - tedy dva dny poté. Zmijozel si zamluvil hřiště na trénink na čtvrtek, a tak to byla jejich poslední šance něco natrénovat. Létali, dokud se nesetmělo, a vrátili se vyčerpaní do nebelvírské věže, aby dokončili domácí úkoly. Když naškrábal hromadu pitomostí na Jasnovidectví, byl Harry tak vyčerpaný, že se jen těžko vyškrábal nahoru do své ložnice a padl na postel.
Probudil se brzy ráno kvůli neklidným snům, které si nepamatoval. Posadil se a malátně si nasadil brýle. Všichni ostatní ale spali.
Věděl, že pravděpodobně nějakou dobu neusne, a vyplížil se ven z postele s úmyslem jít do sovince a poslat dopis Siriovi, zastavit se v kuchyni pro svačinku a možná jít napsat odpověď Malfoyovi.
Mělo to být cvičení vlastní vůle, aby viděl, jestli dokáže dokončit své úkoly, než půjde k dutině. Musel si dokázat, že nebyl závislý na tomhle - že nepotřeboval -
"Ale ksakru," zavrčel Harry. "Koho to zajímá?"
Vydal se přímo ke stromu.
Byla chladná noc a on se třásl ve svém pyžamu, zašeptal kouzlo, aby se zahřál. Měl zvláštně přemýšlivou náladu a točil brkem v ruce, zatímco si četl Malfoyovu odpověď.
"Je hrozně studená noc," napsal v odpověď,"ale já jsem nemohl spát. Zvláštní sny. Ani nevím, proč jsem tady venku a proč sem píšu. Možná proto, abych vymyslel další chabé a nectné urážky vůči tobě, jen abys mohl pak ráno přijít a říct mi, že stojím za nic, protože nemám tvůj zmijozelský smysl pro sarkasmus a vtip. A potom, předpokládám, budu muset odpovědět něco ve smyslu "tak?", protože, jak už jsem zmiňoval, Nebelvíři jako já postrádají ten určitý cit pro sarkasmus. Takže o co jde, Malfoyi? Vážně, o co tady jde? Jde vůbec o něco? Z nějakého důvodu? Možná jediné, o co jde, je provést, co pro nás nachystal "osud". V tom případě se zamiluju do Ginny Weasleyové, budu nejlepší kámoš s Hermionou a Ronem (kteří se jednoho dne zamilují do sebe navzájem), projdu školou, stanu se skvělým hráčem famfrpálu a nakonec přijmu smrt z rukou Voldemorta přesně jako můj otec. Jo. A ty a já se budeme trpce nesnášet až do konce života. Upřímně, nemyslím, že chci mít svůj život nalinkovaný od osudu. Ale ti z nás, kteří mají svůj osud, se nemohou vzepřít nevyhnutelnému, ne?
K tvé zábavné poznámce (ano, tvé obrázky mě a mého koštěte mě rozesmály, ty blbečku. Nevěděl jsem, že jsi mě pozoroval, kdyby ano, slibuji, že bych do toho dal víc citu), pokud bych měl skončit v manželství s Ginny Weaslyovou, stejně bych se pravděpodobně musel spoléhat na…hmm…leštění vlastního koštěte, protože ona není ten typ, který by mi s tím pomohl. Takže se obávám, že můj osud nadiktoval, abychom já a moje koště byli vždycky sami. Docela hrdinské. A Brumbál si myslel, že celá ta věc s Chlapcem-který-přežil-a-Voldemortem byla hrdinská.
Pochechtával se, i když už to dopsal, a byl rád, že ho něco vytrhlo z té morousovské nálady, ačkoli to byla Malfoyova slova.
Druhý den při obědě se Harry neobtěžoval chodit do Velké síně. Necítil se na to, aby čelil Hermionině odhodlání zjistit, co přesně ho otravuje, nebo Ronovým pokusům rozveselit ho živým popisem toho, jak Nebelvír srazí v příštím zápase Zmijozel na kolena.
Koneckonců už to všechno slyšel.
Takže si místo toho obalil krk rudozlatou šálou a vyrazil k dutině. Čekala tam na něj odpověď psaná ve známém elegantním rukopisu.
"Takže. Láska, na tu nevěřím, Pottere, ale vize tvé budoucnosti, jak jsi ji popsal v poslední poznámce - to mi připadá docela reálné. Mimoto mě to dost baví. Co se mě týče, můj osud bude pravděpodobně, že si vezmu nějakou úžasnou sestřenku z třetího kolene, částečnou vílu, z dobré rodiny, která pořádá fantastické bankety, nemá ráda slova delší než tři slabiky a má ráda klasický tanec a snobské večírky. Takže v každém případě může jít osud třeba do prdele. Jako na lásku, nebudu na něj věřit.
A Pottere, nesnaž se filozofovat, nelíbí se mi to. Docela upřímně, neexistuje žádný důvod pro tohle nebo pro život, všechno je prostě náhodný řetězec nesouvisejících náhod, které na konec vedou k smrti. Tohle je prostě jen jedna z chyb, kterých budeme litovat, až budeme starší. Teď je to snadný způsob, jak trávit čas - tím chci říct, je to méně časově náročné než tě naschvál potkávat na chodbě a urážet tě mezi hodinami, nebo se snažit ti házet v Lektvarech věci na hlavu.
A mimoto…Koho zajímá, co pro tebe osud nachystal, zázračný chlapče? Vlastně se ti tak špatně nevedlo - jsi hrdina a celebrita a všechno. Je to docela nechutné. Ačkoli, problém se slávou je ten, že když ji nemáš, tak po ní toužíš, a když ji máš, tak chceš být obyčejný. Ale mám z tvého patetického žvatlání usuzovat, že si nepřeješ se oženit-a-mít-zrzavé-děti? Proč proboha ne? Ta Weasleyovic dívka je tak - vhodná. Docela s tebou ale souhlasím, že Weasley a Grangerová jsou dostatečně odporní už jenom jako přátelé. A, tak jak mě bolí tohle navrhnout, možná bychom se mohli dohodnout na kompromisu? Víš, rád bych tě požádal o laskavost - A věř mi, jakože nenávidím Nebelvír celkově, tebe z nich nesnáším nejvíc, takže mě to pálí mnohem víc než tebe, kdybys to přijal. A jestli noc byla chladná, dnešní ráno je tím víc. Myslím, že cítím ve vzduchu sníh. Nenávidím zimu, mám radši podzim. Něco s vůní padajícího listí.
Harry téměř upustil brk; byl tak překvapený, že by ho Malfoy o něco požádal.
"Laskavost? Co to znamená pro mě? A jestli tě moje filozofická nátura překvapila, Malfoyi, představ si moje zděšení nad faktem, že máš i poetickou stránku. "Cítím ve vzduchu sníh?" Sníh není cítit. A padající listí smrdí jako hniloba, smrt a rozklad. Podzim je nejšpinavější období z všech. Jaro je mnohem lepší. Čistší.
Zastrčil knihu s mírným úsměvem zpátky do skrýše, a s podstatně lepší náladou přemýšlel rozechvěle nad tím, co po něm asi tak Malfoy může chtít.
Hodiny toho odpoledne byly dlouhé a on byl po celou dobu neklidný. Hermiona a Ron se ho neobtěžovali zeptat, kde byl při obědě, ale dívali se na něj a pořád si šeptali. Nicméně Harry si toho nebyl vědom. Vlastně ničemu moc nevěnoval pozornost až do hodiny Péče o kouzelné tvory, kde měli právě ten den ústní zkoušení na téma povaha Polovida, a Hagrid žádal odpověď na Malfoyovi.
"První obrana polovida?," zarazil se Malfoy. Nedával předtím totiž pozor. "Proč - no uteče. Nebo snad ne?"
"To nemyslíš vážně, Malfoyi," zasmál se Harry a vyděsil i Hagrida. Většinou se při hodinách neozýval. "Opravdu myslíš, že jedno z nejhůře lovitelných zvířat jednoduše uteče? Jeho první obrana je, že se zneviditelní. Jeho kožešina se používá na neviditelné pláště."
Malfoy všechny včetně Harryho šokoval. Namísto, aby se zamračil jako obvykle, se vědoucně usmál a jeho úsměv byla odpověď na výzvu v Harryho očích.
Po hodině se Harry vrátil ke stromu. Malfoy ještě neodpověděl, ale on napsal: "Možná by ses měl ode mě učit, Malfoyi, a DÁVAT POZOR V HODINĚ."
Zatímco odcházel od dutiny, tiše si pro sebe broukal.
Zmijozelové už trénovali na příští zápas a on se zastavil, než vešel do hradu, aby studoval Malfoyovu letovou techniku. Bez kocoviny byl graciézní a rychlý, skoro tak rychlý jako Harry, což mu samozřejmě způsobovalo starosti.
Až na to, že v ten moment mu to spíše připadalo obdivuhodné.
Komentáře
Přehled komentářů
Mám menší dotaz: v nadpisu je tohle: Pod tvoji úroveň, Kapitola 3. (1/2) a podle toho co je v závorce bych usoudila že je to první část kapitoly. V tom případě kde najdu tu druhou? O.o protože mi přijde že na tu čtvrtou kapitolu je to skok.
Pokračování bude
(skydiver_tf, 3. 6. 2009 16:10)Brzy! :-D momentálně je kapitola u bety...
Diky diky
(skydiver_tf, 10. 4. 2009 21:39)
Ahoj, díky za pozitivní komentáře!
Na pokráčku se pracuje, ovšem vzhledem k vytížení překladatele i bety (maturita se kvapem blíží) máme trochu delší prodlevy mezi jednotlivými kapitolami. Na druhou stranu - o to větší můžete mít radost, když sem něco přidáme. ;-) Mějte se!
:-))
(Sylwia, 10. 4. 2009 3:48)Líbí se mi Dracovy poznámky : "To ale není nic proti tomu, jak moc mě baví ten rudý a upocený pohled, který máš vždy, když lžeš Grangerové." Těším se na pokráčko :-))
***
(Niki, 2. 4. 2009 7:13)Jsem ráda, že jsem se dočkala, třikrát denně nakukuju, jestli už je pokračování :-)) Díky za krásný překlad :-))
dotaz
(Niemand, 25. 4. 2011 17:58)