Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cinnamon- Pod tvoji úroveň, Kapitola 2. (1/2)

23. 2. 2009

 

   Draca pronásledovaly sny, ve kterých se mu o tvář otíraly tmavé stíny, ačkoli se je snažil odstrčit, studené a kožnaté jako netopýří křídla. Vzbudil se a rukama si stále šátral v obličeji, než si po několika vteřinách uvědomil, že to byl jen sen. Hned potom mu jeho bolavé tělo připomnělo, co se stalo a kde byl, což ho přimělo potichu zasténat a zaksichtit se. 

  Madam Pomfreyová mu napravila všechny kosti a nechala zmizet všechny modřiny a oděrky, ale jeho nervy pořád bolely z toho nárazu, který utrpěl. Nebylo nic, co mohla Pomfreyová udělat, aby uklidnila jeho rozjitřené nervy – které byly velmi rozdrážděné z náhlého dopadu na zem.

  Draco se postupně zvedl do sedu, odhrnul si vlasy z očí, znechucen tím, jak špinavé a mastné byly, a chystal se právě zavolat na Pomfreyovou, aby ho pustila na jeho kolej, když tu ho vyděsil blízký zvuk. Byl to Potter, který byl stále v bezvědomí, a mluvil ze spaní. „Nedotýkej se mě,“ zamumlal a neklidně se otočil na druhou stranu. Draco se uchechtnul a se zájmem ho pozoroval. „Neříkejte mi, že Chlapec, který přežil, má noční můry,“zašeptal si pro sebe. Jeho úsměv se prohloubil. „Čeho se tak asi Princ dokonalosti Potter může bát? Voldemorta? Mého otce?“Zasmál se. „Měl by ses bát, Pottere.“

  Potterova ústa byla semknuta do tenké linky a jeho tvář teď byla extrémně bledá. Házel sebou na posteli a otáčel se ještě častěji, střídavě svíraje a opět uvolňuje pěsti. „Ne,“mumlal. „Ginny, nedotýkej se mě.“ Draco se málem udusil vlastními slinami. Z jeho hrdla vyšel trochu vyděšený výbuch smíchu, rezonoval v prázdné místnosti a téměř vzbudil Pottera. Přestože se nevzbudil, ten zvuk ho vytrhl z noční můry a odplul znovu do bezstarostného spánku, oddychuje a uvolňuje své pěsti. Draco se nenáviděl za to, že nepřímo pomohl Potterovi uniknout noční můře.

  Než se mohl Draco vyrovnat s představou, že má Potter noční můry o dotycích Ginny Weasleyové spíše než o vlastní smrti z rukou Voldemorta, otevřely se dveře a paprsek světla ozářil šerou místnost. Grangerová vcházela do místnosti.

„Harry?“, zavolala nervózně. „Jsi vzhůru, Harry?“

 Otevřela dveře trochu víc. Když si všimla, že ji Draco sleduje, vyjekla trochu a vypadala, jako kdyby se zrovna chystala obrátit na útěk.

„Knihy, Grangerová?,“ protáhl Draco a obrátil oči v sloup nad hromadou knih, kterou nesla. „Neseš mu knihy?“

  Podívala se nervózně na knihu, kterou držela a pak zpět na něj. „Ano. Jsou to jeho úkoly,“řekla.

 „V každém případě pojď dál a nech je tu. Domácí úkoly jsou zvláště důležité pro bezvědomé lidi. Dá jim to možnost, jak strávit svůj čas, víš?“

  Zamračila se. „Nebojím se tě.“
  Draco se pomalu usmál. „Samozřejmě, že ne,“ odvětil.

  Přikývla, přesto si nebyla příliš jistá, že není Draco sarkastický. „Tak já tu nechám ty knížky. Až se vzbudí, vyřídíš mu…“

 
„Ne.“
 „Ani nevíš, co jsem chtěla, abys mu vyřídil!“

 „Nebudu mu říkat vůbec nic. Proč bych mu měl něco říkat? Nesnáším ho, vzpomínáš? Takže tu prostě nech knížky a jdi, bolí mě z tebe hlava ještě víc než předtím a ujišťuju tě, že to není příjemné. Je to jako bušení červených krvinek, přímo za očima. Nic moc hezkého.“

 „To jsi vždycky tak nepříjemný, když se vzbudíš?“, odsekla a práskla s knihami o Potterův noční stolek.

 „Nejsem nepříjemný, Grangerová,“ odpověděl nepřítomně, „mluvím pravdu. Tak už si pospěš.“ Zamračila se na něj a otočila se, sáhla do kapsy hábitu a vytáhla malý, v kůži vázaný zápisník. Znepokojeně se na něj podívala a pak ho hodila na vrchol hromady úkolů, které přinesla. Poté odspěchala z místnosti.

  Neuplynula ani minuta a Draco už nedočkavě vstával z postele a spěchal ke stolku, nedočkavostí lehce zapomínající na své protestující nervy. Chňapl po zápisníku a odnesl ho k oknu, kde bylo lépe vidět, aby pozorně prozkoumal ošuntělý obal knihy. „Deník?“, zašeptal si pro sebe, unesen ne tím, že si Potter vede deník, protože to byl vážně holčičí zvyk, ale tím, že on, syn Voldemortova druhého zástupce, měl takové štěstí, že deník našel a mohl nahlédnout do výtvorů vlastní Potterovy mysli. „Jak sladké, Pottere, Grangerová ti přinesla tvůj deník.“

„Co?“, zeptal se Potter zničeně z druhé postele, kde se právě probudil. Zatvářil se na Draca, zjevně ve velice špatné náladě. Draco rychle schoval deník do kapsy svých kalhot a usmál se svým nejzmijozelovštějším a okouzlujícím úsměvem, zatímco si v duchu horečně říkal: Potterův deník je v mých kalhotách. Potterův deník je v MÝCH kalhotách. Do háje. Co to proboha dělám?

„Nic.“

  Potter se rozhlédl okolo, stále mžourající, a hledal své brýle. „Co se stalo?“ Jeho hlas zněl sytěji a hlouběji než jindy.

„Famfrpálová nehoda,“ odpověděl Draco uštěpačně.

  Potter si nasadil brýle a jeho oči se teď znovu zúžily, ale z jiného důvodu. „Ach ano. Měl jsi kocovinu a málem jsi mě zabil,“ obvinil Draca.

 „Ale Pottere, kdybys tak slepě nešel po falešné Zlatonce, nezapletli bychom se,“ kontroval Draco. „Jestli se tu kdy objeví Pomfreyová, řekni jí, že je mi lépe a odešel jsem.“

 „Nebudu nikomu vyřizovat tvoje vzkazy!,“ odsekl Potter.

  Na malou chvíli se Draco cítil zvláštně v souladu s ním. Zasmál se. „Ty a já jsme si víc podobní, než jsem si myslel, Pottere, protože zrovna tohle jsem řekl Grangerové.“

  Vyklouzl z pokoje dříve, než si Potter mohl stěžovat na to, že nehoda byla jeho vina nebo se mohl zeptat na to, co přesně mu Hermiona chtěla říct. Draco se chechtal celou cestu do své společenské místnosti.

  Hodina lektvarů byla zhruba v půlce a Harry trošku nepřítomně sledoval Snapea, jak předvádí výrobu velmi složitého lektvaru, na jehož vysvětlení se Harry neobtěžoval dávat pozor. Hermiona by mu určitě půjčila své zápisky, pokud by se náhodou rozhodl učit na další hodinu. Snape zrovna přidal poslední ingredienci, která způsobila mírně bublavý zvuk, když se k Harrymu naklonila Hermiona a šťouchla ho do ramene. „Kde je ta kniha?“, zasyčela.

 Harry zamrkal. „Co?“
„Ta kniha!“, opakovala. „Chci do ní něco napsat.“
„Já ji nemám, od soboty jsem ji neviděl“, zašeptal zpět.
„Nechala jsem ti ji v nemocničním křídle.“
„Nebyla tam. Jsi si jistá..“

„Máte nějaký problém?“, přerušil je Snape a zvedl jedno obočí. Jeho oči se zastavily na Harryho tváři a Harry bojoval s nutkáním se ošívat jako první ročník. „Pane Pottere?“

„Ne, pane,“ odpověděl Harry a olízl si nervózně rty.

 „Nu dobrá, pane Pottere, dovolte mi udělat vám malou nabídku. Protože se zdáte velmi nedočkavý, abyste mohl odejít z této hodiny a hovořit se svými přáteli, zkrátím dnešní hodinu, pokud mi dokážete, že jste dával pozor a sdělíte nám, jaké jsou ingredience Hltounova inkoustu.“ Usmál se na něj jako predátor na kořist a čekal na Harryho odpověď.

  Všichni nebelvírští se na něj otočili a nedočkavě na něj zírali, všichni toužili po tom, odejít ze sklepení o hodinu dřív, a zmijozelští se zamračili nad představou, že jejich svoboda byla ve špinavých rukou Nebelvíra.

Harry těžce polknul a řekl: „Je mi líto, pane, ale nevím.“

  S triumfálním a kyselým posměškem, Snape řekl hladce: „Ani jsem si to nemyslel, pane Pottere. Deset bodů dolů za vyrušování při mé hodině a nepozornost. Takže. Příprava Hltounova inkoustu, jak jsem vám ukázal, je proces, který vyžaduje preciznost.“

  Snape vyjmenovával různé vlastnosti rozdílných koncentrací  inkoustu a Harry se zvrátil zpět do své židle, aby mohl nasadit svůj obvyklý výraz: „Poslouchám vás, profesore. Opravdu ano.“, který si vytříbil za šest let dlouhých a nudných lektvarů s profesorem Snapem. Než se ale mohl navodit do správného stavu, zachytil Malfoyův pohled přes celou místnost a viděl, jak se Malfoy zvláštně a vědoucně zasmál, což ho dost znervóznilo. Než se mohl na oplátku zamračit, Hermiona, která čekala, až se Snape otočí, se naklonila a zašeptala: „Promiň,“ a byla tak bledá, jako vždycky při zkouškovém období. Harry uvolněně potřásl rameny a když se otočil zpátky, Malfoy už se díval jinam, skoro jako by se nic bývalo nestalo. Vynervovaný Harry se usadil zpět do své židle a nasadil svůj výraz předstírající pozornost. Přitom stále přemítal, co by o něm tak Malfoy mohl vědět, aby ho to přimělo se tak zasmát. Všechny možnosti ho nechávaly chladným.

            Na naléhání Hermiony prohledal Harry svoji ložnici, ale zápisník nenašel. Všichni tři společně převrátili společnou místnost a zeptali se i Madam Pomfreyové, ale ani ta knihu neviděla. Poté se, poražení, odebrali do knihovny a sedli si ke stolu v zadní části.

 „Nemůžeme ji nechat ztracenou,“ zasyčela Hermiona, iritovaná a našponovaná. „Jestli ji kdokoli z profesorů najde a podívá se dovnitř na ty obrázky, které Ron nakreslil, a bude si myslet, že jsem to byla já, tak jsem v pěkným průšvihu! Na obálce knihy je totiž moje jméno, pokud si dobře vzpomínám.“

„No tak, Hermiono,“ zasmál se Ron. „Oni vědí, že nejsi dost kreativní na to, abys kreslila takové věci. Mimoto jsou to skvělé obrázky.“

„Jasně, jako kdyby měl Snape vážně v zadku koště a Brumbálovi vyletovali z uší ptáčci,“ posmíval se Harry.

  Ron vypadal ublíženě, přesto se jeho oči leskly pobavením. „Smál ses stejně šíleně jako já, Harry. A mimoto, Hermiono, kdybys netrvala na tom, abychom si tu knihu nechali a psali do ní jeden druhému, nic z toho by se nepřihodilo.“

„Kdybyste netrvali na tom, že tam budete psát o tom, jak nenávidíte všechny naše profesory, nebyl by to problém!,“ křičela Hermiona.

„Nepsal jsem jenom o tom,“ hádal se Ron. „Psal jsem taky o tom, jaký je Malfoy blbec.“

„Malfoy!,“ Hermioniny oči se rozšířily. „On by ji mohl mít! Harry, myslíš, že ji má? Ach, prosím, nenech mu ji! Jestli ji přečte, může proti mně použít všechno, co jsem napsala o McGonagallové v ten den, kdy mi strhla pět bodů z úkolu! Může mě vydírat! Ach Harry, musíš ji získat zpět!“

  Její oči se leskly slzami a Harry se zašklebil. Už jenom představa, že má Malfoy tu knihu, byla dost otřesná, natož když kvůli tomu Hermiona brečela.

„A jak ji mám asi tak dostat zpátky?,“ zeptal se Harry.
„Prostě se ho zeptej, jestli ji má,“ prosila ho.

„Hermiono, ty víš, jaký je to pitomec, těžko nám ji jen tak vydá!“

„Můžeš mu vždycky pohrozit, že ho vezmeš něčím přes palici, pokud ji nebude chtít dát,“ navrhnul bystře Ron. „Jo, a nech mě ti pomoct!“

            Harry čekal do večera, kdy věděl, že má Zmijozelský tým trénink. Potom vyrazil ven na famfrpálové hřiště, zabalený do svého pláště a zlaté šály, aby zahnal podzimní chlad, a vyšplhal nahoru na tribuny, kde se rozhodl počkat do konce tréninku a promluvit pak s Malfoyem o tom deníku. Neočekával přímou odpověď, stejně jako neočekával, že z toho vyjde bez tisíce urážek své matky, otce, rodičů celkově, své inteligence a hodnoty jako člověka. Přesto se sám cítil výbojně a těšil se, až to na Malfoye vybalí. Malfoy ho totiž v tomto směru ještě nikdy nezklamal.

            Netrvalo dlouho a Zmijozelští si všimli, že tam sedí. Kapitán Zabini přilétl blíž a mračil se na něj. „Co tu děláš, Pottere?,“ zasyčel. „Špehuješ náš tým?“

  Harry se zasmál. „Kdybych se rozhodl vás špehovat, rozhodně bych to udělal ze své věže, kde je tepleji, a rozhodně bych nešpehoval váš tým. Vybral bych si tým, od kterého bych se něco mohl naučit.“

  Zabini zabručel nějakou urážku, kterou Harry neslyšel. „Co teda chceš?,“ zeptal se nakonec.

 „Vlastně chci mluvit s Malfoyem. Jakmile budete hotovi.“

  Zabini se na něj podíval ustrašeně a pak se uchechtnul. Koneckonců, nehodilo se, aby se dva týmoví kapitáni porvali, zvláště když jeden z nich byl vytáhlý a trapný Potter. Bylo ovšem něco jiného nechat se porvat dva chytače. Dokonce se to očekávalo.

„Trénink už stejně skončil,“ řekl a nehezky se usmíval. „Řeknu Malfoyovi, že na něj čekáš.“ 

  Malfoy se zasmál, když mu Zabini předal zprávu, ale Harrymu to bylo jedno. Sešplhal dolů z tribun a čekal dole na trávníku, když se Malfoy s náležitým zpožděním konečně snesl dolů a přistál vedle něho.

„Co?,“ zeptal se s mírnou zvědavostí v hlase, ačkoli se mu oči třpytily pobavením.

„Vzals ji, že jo? Naši knihu.“

  Malfoy vypadal chvíli zamyšleně, jako kdyby přemýšlel, jestli se má přiznat nebo ne. Nakonec se usmál. „Bylo docela zklamání to číst.“

„Chci ji zpět.“
„Budeš ji muset najít.“
„Dej mi ji.“
„Nikdy nic není tak jednoduché, Pottere.“

  Harry se pochmurně usmál. „Dej mi ji zpátky, Malfoyi, protože celý tvůj tým tě opustil a my dva jediní jsme tady venku. Pokud bych se tě teď rozhodl napadnout, neměl bys za zády své milované Zmijozely, aby tě chránili.“

„Au, Pottere, skoro se bojím,“ posmíval se Malfoy. „Budeš ji muset najít. Chci, abys ji našel.“

„Malfoyi..“

  Ale Malfoy se zasmál, jakoby nějakému skvělému vtipu, který Harry nepochopil, naskočil zpět na své koště a odletěl kamsi do oblak, zpátky k hradu. Brzo byl Harry sám na hřišti a slunce pomalu začínalo zapadat.

„Zatracenej parchant,“ mumlal si pro sebe. „Chce, abych ji našel? Jak to mám asi tak udělat, když mi neřekl, kde je?“

  Nemělo mu trvat tak dlouho, jak mu ve skutečnosti trvalo, rozluštit, kam Malfoy tu knihu dal, ale nebyl zvyklý muset luštit Malfoyovy hádanky. Většinou potřeboval po diskuzi s ním pouze zjistit, zda byla jeho matka, otec, inteligence, vzhled nebo přátelé uraženi, nebo spíš jak moc, protože urážky byly takřka jisté. Všechno mu zapadlo na své místo krátce poté, co udělal úkoly a vlezl si do postele.

  Malfoy mu koneckonců v podstatě řekl, kde ji má najít, přestože byl zrovna opilý a Harry si nebyl jistý, že si to pamatoval následující ráno. Protože nebyl ochotný poslouchat Hermionu a její znepokojené předpovědi následků při snídani následující den,  vysoukal se Harry z postele, vzal si svůj neviditelný plášť a vyběhl z místnosti.

  K dutému stromu to byla jen chvilka rychlého klusu a Harry se pochmurně usmál, když nahlédl do dutiny. Zápisník tam byl a on ho rychle vytáhl, aby se mohl vrátit do postele. Vál studený vítr a on nechtěl být venku déle než bylo nutné. Něco ho ale přimělo se otočit zpátky. V dutině bylo totiž ještě něco jiného a Harry vytáhl svoji hůlku.

 „Lumos,“ zašeptal a očima prohledával tmavou díru, když se jeho hůlka rozzářila. Malfoy odstranil svou zásobu whiskey, jak slíbil, ale teď byl vevnitř brk a nějaký inkoust. „Brk?,“ zašeptal nahlas Harry. „To jako, že očekává odpověď?“

  S očima mírně rozšířenýma zalistoval na poslední popsanou stránku a ve světle hůlky ji rychle přejel očima. Hermiona tam načmárala zprávu a ta zněla: „Harry! Nemůžu uvěřit tomu, žes zase udělal něco tak šíleného, že tě to dostalo na ošetřovnu! Ale je pravda, že každý ví, že bys za vítězství ve famfrpálu dal i svůj život. Chyběl jsi mi dnes na Kouzelných formulích a vzala jsem ti úkoly. Ron je hrozně otravný; myslím, že mu taky chybíš, ale neřekne to. Ať je ti brzo lépe! Nikdy není tak nesnesitelný, když jsi s ním ty.“

  Mezi řádky napsal Ron: „Nesnesitelný?? Sklapni, Hermiono! Ale opravdu si přeju, abys tu byl s námi, Harry. Bez tebe je to nuda.“  

  Harry snadno rozpoznal Hermionino pečlivé písmo a Ronovy klikyháky. Elegantní rukopis dole ho ale přiměl se zamračit. Malfoy něco napsal.

 „Sladké, Pottere. Byl jsem tady, očekávající hluboký, přemýšlivý vhled do vnitřních výtvorů mysli Chlapce, který přežil, a místo toho jsem dostal snůšku nesmyslů a poznámek, které se Grangerová bála říct v hodinách. Úchvatné. Skoro si přeju, abych byl dost dobrý na to, patřit do toho vašeho exkluzivního klubu. No, vlastně ani ne. Doufám, že si uvědomuješ, že pokud jsem tě kdy respektoval jako nepřítele na mé úrovni, tahle kniha tu představu totálně zničila.“

  Harry prolistoval celou knihu a téměř na každé stránce byla stejným elegantním písmem napsána sarkastická poznámka na psaníčko nebo obrázek. Na straně, kde se Hermiona rozepsala o tom, co si myslí, že Smrtijedi plánují (což obsahovalo i nepravděpodobné konstrukce jako například ovládnutí světa pomocí sublimujících zpráv rozesílanými soví poštou), napsal: „Pevně doufám, že nejsi mozek této organizace, Grangerová.“ Na straně, kde Ron namaloval podrobný obrázek Malfoye, jak líbá Snapeův zadek, poznamenal: „Leda tak ve snu, Weasley. Laskavě se zdrž dalších sexuálních fantazií, kde figuruji i já, protože jestli se mému opravdovému já z tohohle zvedá žaludek, vsadím se, že to já, které sis vysnil, to pokládalo za ještě nechutnější.“

  Byla tam velká část deníku, ve které se psalo o Siriovi, a Harry ji projel trochu znepokojeně, náhle zasažen představou, že teď Malfoy ví informace, který by dost možná mohly vést k opětovnému zadržení Siria, nebo aspoň dostat jeho a Brumbála do problémů. Nicméně na těchto stránkách nebyly žádné komentáře a Harry mohl jenom doufat, že Malfoy tyto stránky přeskočil. Třesoucíma se rukama vytrhl inkriminované listy a zmačkal je v hrsti.

  V celé knize, na každé straně. Nejdřív se Harry cítil napaden. Ten blbec si přečetl všechny jejich osobní myšlenky, poskvrnil je svým zmijozelským inkoustem a sarkastickými poznámkami. Podařilo se mu jaksi dostat k jediné věci, která patřila pouze jim třem, o které neměl nikdo mít ani tušení. Sklapnul knihu, prsty přejížděl po obálce, kam Hermiona pečlivě napsala své jméno. Malfoy písmena odstranil a místo toho tam napsal své, poslední ukázku vlastnictví, jako kdyby knihu dobyl, prohlásil za svou,přivlastnil si ji. A Harry byl zlostí bez sebe. Vzal brk a inkoust z díry, sedl si ke kořenům stromu a opřel se zády o kmen. Chtěje napsat něco zraňujícího, zalistoval zpátky na poslední stránku, přiložil si brk ke rtům a zúžil oči, zatímco přemýšlel, kde začít.

  Namočil brk do inkoustu a potom, ve světle vlastní hůlky, ho položil na papír. Najednou se Harry nemohl ubránit úsměvu. Koneckonců, pokud na chvíli zapomněl, že to byl Malfoy, kdo psal ty poznámky, byly docela vtipné a také velmi pravdivé. Většina věcí v knize byla bezpředmětná, hloupá a nudná. Kdo by se jim neposmíval?

  Ačkoli nevěděl, co se zrovna chystá napsat, Harry byl malinko překvapený svojí odpovědí na Zmijozelovu poslední poznámku. „Jsi jen naštvaný, že tě Ron namaloval tisíckrát hůř, než vypadáš ve skutečnosti.“ Zamračil se. Naznačovat, že Malfoy byl něco lepšího než hrbáč hlavou dolů, kterým byl na Ronově obrázku, nebyl zrovna dobrý začátek. Přesto pokračoval. „Jak můžeš vědět, že vnitřní výtvory mé mysli nejsou jen dětské říkačky a poznámky, mimochodem? Nekritizuj, čemu nerozumíš. Na druhou stranu, na to tě vždycky užilo, že?“

  Nepřítomně okusoval brk, zatímco znovu četl Malfoyův příspěvek a pak svoji odpověď. Špička brku byla čerstvě ořezaná a bodla ho do dolního rtu. Zasyčel nad bodnutím, vcucnul ret do úst a prokoumával opatrně špičku svým ukazováčkem. Ostrá hrana snadno probodla špičku jeho prstu a z rány se vyvalila krev. Skapávala dolů z jeho prstu a také jemu do klína. Upustil brk, zasykl nad palčivou bolestí v ukazováčku a brk dopadl na zem vedle kalamáře, do kterého rovněž spadlo několik kapek jeho krve. Vzal do ruky hůlku a mračíc se, snadno zahojil ránu pomocí jednoduchého léčivého kouzla. Naštěstí nebyla žádná krev v knize, ale jeho ruce jí byly pokryté.

  Zvedl deník, brk a inkoust a vrátil všechny tři do díry. Zatímco se nepřítomně podivoval nad tím, co a proč dělá, vrátil se do hradu. Nejdřív zvažoval, že vzbudí Rona a řekne mu o dutině a deníku, ale bylo docela pozdě, a tak se rozhodl, že mu to stejně dobře může říct i ráno. Stále přemítající, proč prostě nevzal deník z dutiny a nevrátil ho Hermioně, Harry konečně usnul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Niki, 28. 2. 2009 3:59)

15 kapitol? Tak to se máme na co těšit :-)) Díky:-)) Na tvé stránky jsem narazila čirou náhodou, měla by sis dát odkaz na Daily slash. Povídka vypadá zajímavě, určitě by si našla spoustu čtenářů :-))

Niki

(skydivertf, 27. 2. 2009 13:28)

Originál má 15 kapitol; rozhodla jsem se je ale rozdělit, protože jsou hrozně dlouhé (až 16 stran). Takže budou prostě na poloviny nebo třetiny. Rozhodně plánuju překlad dokončit. :-) Díky za podporu!

:-)

(Niki, 26. 2. 2009 7:10)

Nádhera, doufám, že povídku přeložíš celou a neodpadneš někde v půli, to by byla opravdu škoda. Díky za povedený překlad, čte se to krásně :-)) Můžeš napsat kolik to má kapitol?