Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Harry měl sto chutí říct ráno Hermioně, co se stalo s knihou, ale místo toho zaspal, přišel o snídani a taktak to stihl včas na hodinu Lektvarů. Vpadl do třídy udýchaný a zrudlý, právě když vešel profesor Snape. „Přišels málem pozdě,“ podotkla Hermiona, ale Harry ji neslyšel. Zrovna měl plné ruce práce s mračením se na Malfoye, který se mu smál.

„Proč to pořád dělá?“, zašeptal iritovaně Ron.
„Co?“, Harry se na něj vyděšeně podíval.
„Malfoy. Pořád se na tebe dívá, jakoby spatra.“

„To dělal vždycky,“ odpověděl Harry, který se cítil dost znervózněný.

„Ne takhle,“ hádal se stále šeptající Ron, zatímco Snape vyndaval zásoby na dokončení včerejšího Hltounova inkoustu. „Je to, jako by na tebe nastražil obří past a čeká jen, až do ní spadneš. Byl bych opatrný, kdybych byl tebou, Harry. Vážně.“

Harry obrátil oči v sloup a mávnul rukou nad Ronovými obavami, ačkoli teď měl špatné svědomí ohledně toho incidentu s knihou a rozhodl se jim neříct, co udělal. Místo toho půjde co nejdříve k dutině, vymaže pomocí kouzel Malfoyovo psaní a bude to, jako by se bývalo nic nestalo.

Když odcházeli z lektvarů, Hermiona chytla Harryho za ruku. „Harry,“ řekla, „našel jsi tu knihu?“

„No, nenašel,“ odpověděl Harry a vyhýbal se jejímu pohledu. Náhle si uvědomil, že ho někdo sleduje a vzhlédl. Přes Hermionino rameno viděl, jak na něj Malfoy zvláštně pohlédl. Jen aby ho vynervoval, Harry se na něj zakřenil. Druhý hoch se trochu zakymácel, jeho oči se o poznání rozšířily, a pak se temně zamračil a odešel za roh.

„Na co se směješ?“, sykla Hermiona a otočila se za odcházejícími studenty. „Tohle není nic k smíchu, Harry. Je to horší než jsem si myslela, opravdu, copak si nevzpomínáš? Mluvili jsme v té knize o Čmuchalovi! Co kdyby někdo..“

„Nic se nestane,“ řekl Harry pevně. „Věř mi. Si – Čmuchalovi se nic nestane. To ti slibuju.“

Nevypadala moc přesvědčeně a Ron, který se zdržel ve třídě kvůli Snapeovým lekcím a ztratil mezitím bůhvíkolik bodů, vtrhl zamračeně do chodby. „Pojď, Harry, další je hodina Jasnovidectví,“ vydechl a potřásl hlavou. „A ty víš, že když si nepospíšíme, přijdeme pozdě a Trelawneyová stráví první polovinu hodiny tím, že ti předpoví smrt z rukou zahradních skřítků, kteří tě roztrhají na kusy nebo tak něčím.

Ron odspěchal pryč a Harry řekl s ujišťujícím úsměvem k Hermioně: “Věř mi, bude to v pohodě, Hermiono. Postarám se o to.“ Pak odběhl za Ronem a nechal Hermionu, ať jde sama, iritovaná a vyvedená z míry, na Věštění z čísel.

Harry měl po poslední hodině ještě hodinu času před tréninkem a využil ji k tomu, že běžel dolů k dutině s úmyslem zničit všechny důkazy a dát knihu zpět Hermioně při večeři. Nicméně, slova napsaná zeleným inkoustem ho úplně přimrazila na místo.

„Vytrhl jsi ty věci o Siriovi, Pottere, jaké zklamání. To byla nejlepší část celé této knihy.“

Malfoy přečetl ty části o Siriovi. Harrymu se nervozitou klepaly ruce, když škrábal odpověď. „Jestli to komukoli řekneš, Malfoyi, zabiju tě. Přísahám, že tě zabiju. Přísahej, že to nikomu neřekneš, dej mi své slovo, nebo přísahám, že..“

Upustil knihu zpět do díry a pochmurně odešel na famfrpálový trénink.

Ohnivá koule se mu svíjela v žaludku jako klubko hadů a udržovala ho neustále napjatého, že vzápětí uvidí bystrozory a mozkomory, jak obklopují hrad, aby jeho a Brumbála zavřeli do Azkabanu za pomoc při Siriově útěku. Mučili by je, dokud by neprozradil, kde se Sirius momentálně schovává; věděl, že by to udělali, a bál se, že by byl zlomen a řekl jim to. Ale přišla večeře, slunce zapadlo a stále se nic nestalo.

Harry se vyplížil sám těsně před večerkou poté, co řekl Hermioně a Ronovi, že potřebuje najít profesora Kratiknota, aby mu poradil s úkolem. Byla to chabá výmluva, zvlášť když mu mohla Hermiona pomoct stejně dobře jako Kratiknot, ale nervózní tik v levém oku, kterým Harry v poslední době trpěl, přesvědčil Rona a Hermionu, aby to nechali být a jeho se na nic neptat.

Vyběhl z hradu a zamířil přímo k dutině. Ruce se mu třásly tak silně, že téměř nebyl schopen zároveň držet zápisník a svou zářící hůlku.

Malfoyova odpověď byla neobvykle nedbalá a krátká. Zjevně spěchal a z představy jeho, jak se plíží okolo a běží k díře, aby četl jeho odpovědi, se Harrymu zatočila hlava a cítil se podivně potěšen.

„Moje slovo, Pottere? Za co by stálo moje slovo? Určitě bys mu nevěřil.“

Zvedl brk a načmáral: „Ne tvému slovu, ale slovu Malfoye. Musíte mít přece nějaký rodinný kodex o dodržování slibů. Slib mi to.“

 Stále nervózní, ale přecijenom trochu klidnější díky faktu, že to Malfoy ještě nikomu neřekl, se Harry vrátil do ložnice, dokončil domácí úkol a šel spát.

Slib mi to. Draco dlouhou chvíli zíral na ta zvláštní slova ve svitu zlatého měsíce a točil s brkem v prstech. Slib Harry Potterovi? Potterovi přece nic nedluží, natož něco tak osobního jako slib. Ale šance mít co dát, i kdyby jen pro uspokojení později, až mu to zas vezme, mu za to stála. Draco se trochu usmál a odpověděl.

„Uklidni se, Pottere, než si rozbiješ nos. Opravdu máme rodinný kodex o dodržování slibů, ale pouze pokud nám prospěje je dodržet. Přesto ti dám své slovo. Mimoto se moc nezajímám o život a místo pobytu nějakého uprchlíka z Azkabanu. Co mě naopak zajímá, je, proč střežíš jeho tajemství. Koneckonců, zabil tvé rodiče. Ale přiznávám, že se o to až tolik nestarám. V protikladu k tomu, co si možná myslíš, celý svět není napnutý, aby se dozvěděl malé tajné hříchy Harryho Pottera, Chlapce, který přežil. Jsou i jiné věci k přemýšlení, víš.“

Počkal pár sekund, než inkoust zaschne, zavřel knihu, a pak ji zasunul opatrně zpátky do dutiny společně s inkoustem a brkem, které položil navrch. Zkontroloval hodinky, ujistil se, že byl pryč dost dlouho na to, aby Pansy a Crabbe ukončili svůj každodenní rituál hlasitého sexu, a vyrazil zpět do hradu.

Jeho ložnice byla tichá, Pansy už se musela ztratit do svého pokoje a Draco se připravoval ke spaní,

nechávaje svůj hábit na hromadě bordelu v nohách postele. Bylo to vlastně jedno z jeho tajemství, fakt, že se moc nestaral, aby měl všechny věci úhledné a pořádné a perfektní. Byly důležitější věci, o kterých mohl přemýšlet. Kvůli tomu očaroval jeho otec, kterému vždycky šlo o vystupování na veřejnosti, všechny jeho hábity, aby se uprostřed noci samy složily a naskládaly do koše se špinavým prádlem. Tiše, s tichým šustěním látky, začaly jeho hábity přesně to dělat, ale Draco si toho nevšiml. Už spal.

Druhý den dokončovali v hodině lektvarů Hltounův inkoust a Draco seděl v druhé řadě vedle Blaise, který se pod fousy usmíval, když kreslil neslušné, nahé obrázky Levandule Brownové na svůj pergamen.

Profesor Snape zrovna dokončoval inkoust, který vařil posledních několik dní, a Draco ho sledoval s trochu nepřítomným zájmem. Znal už většinu lektvarů sedmého ročníku, protože exceloval v lektvarech po celou školní docházku a nudíce se o prázdninách, studoval je sám. Bylo to zajímavější než následovat skřítky po zámku a hledat, kde nechali flek na podlaze, to bezpochyby.

Draco začal dávat úplně pozor až ke konci hodiny, když najednou Snape uťal: „Pane Pottere. Už zase nedáváte pozor? Ale ovšem, jak jste dokázal před několika dny, vaše znalosti ohledně Hltounova inkoustu jsou nadprůměrné.“ Draco se zasmál a otočil se na Harryho, aby sledoval, jak pomalu rudne v obličeji.

„Omlouvám se, profesore,“ řekl Harry a vrhl ukřivděný pohled na Draca. „Upustil jsem brk.“

Snape se pochmurně usmíval. „Ale dával jste pozor?“
„Ano, pane.“

„Možná by vám tedy nevadilo třídě říci, co je první vlastnost Hltounova inkoustu?,“ zeptal se chladně Snape. Draco pohlédl zpět na Harryho a znovu se zasmál.

„Mmm, nevzpomínám si, pane,“ zamumlal Harry.

„Prosím, já to vím, pane!,“ vykřikla Hermiona a její ruka vystřelila vzhůru. „První vlastnost Hltounova ..“

„Sklapněte, laskavě, slečno Grangerová,“ štěkl Snape a odvrátil se. Draco zvedl ruku. „Ano, pane Malfoyi? Možná nás osvítíte?“

„První vlastnost Hltounova inkoustu je taková, že pokud je inkoust vyroben z krve nepřítele, funguje jako kletba Imperius. Přinutí píšícího poslouchat příkazy nepřítele, jehož krev je v inkoustu, a čím víc jí tam je, tím silnější a mocnější jsou výsledky,“ citoval hladce Draco.

Snape se usmál. „Velmi dobře, Draco. Deset bodů dolů pro Nebelvír za ještě jedno vyrušení a dvacet pro Zmijozel za to, že ukázali Nebelvíru, jak by se měli chovat v mé třídě.

Draco cítil, že se Potter i Grangerová zlobně dívají do jeho týlu, ale neotočil se. Nicméně se široce usmíval a cítil se vítězně, což mu vydrželo až do konce Lektvarů, když vyšel ze sklepení. Crabbe, který se ráno rozhodl, že je mu příliš špatně na to, aby šel na hodinu, na něj čekal na chodbě, s bledou tváří a očima zarudlýma pláčem.

„Ale ne,“ zamumlal Draco. „Co se děje?“
„Pansy!,“ zakřičel Crabbe. „Rozešla se se mnou!“

Naplnila ho představa, že nebude muset čekat, až Crabbe s Pansy skončí se sexem, aby mohl jít spát, přesto potlačil slunný úsměv. Crabbe byl koneckonců něco jako přítel. Mrknul přes rameno na Pansy, která mluvila s Millicent a nějakými mladšími dívkami, procházejícími chodbou kolem nich, a pak se otočil zpět na Crabbea.

„Stejně tě není hodná,“ řekl věrně. Věrnost byla další Zásada domu Malfoyů. Další z těch zásad, které trvaly pouze, pokud byly užitečné.

„Ale já ji miloval!“ zaplakal Crabbe.

„Dobrá, dobrá, uklidni se, chceš, abych s ní za tebe promluvil?,“ povzdechl si Draco, a Goyle nedočkavě přikývl.

„Já s ní promluvím,“ nabídnul se Goyle. Nemluvil moc často, a když už, nepřispíval moc inteligentně do debaty.

„Ne, ty to jen zkazíš, chci, aby to udělal Draco,“ hádal se Crabbe.

„Dobrá,“ řekl Draco ve snaze vyhnout se další rvačce mezi Goylem a Crabbem, kterou by následně musel urovnávat. „Promluvím s ní.“

„Fuj, to snad ne,“ zvolal Ron hlasitě, když konečně vyšel s Harrym a Hermionou z učebny Lektvarů. „Říkal jsem si, co je to za smrad.“

Dracovy oči se nepřátelsky zúžily a otočil se k Weasleymu s mírně pobaveným úsměvem na tváři. „Weasel, naznačuješ snad, že Crabbe, Goyle a já nevábně páchneme? Protože, upřímně řečeno, v rámci urážek byla tahle hodně slabá.“

„A nezasloužená,“ souhlasil Crabbe.

Potter pečlivě skrýval své emoce, ale Draco, který studoval jeho tvář, si náhle uvědomil, že Potter možná považuje trapnou urážku svého přítele za stejně patetickou jako on. Na rtech druhého chlapce bylo viditelné napětí, které indikovalo, že skrýval úsměv, nebo dokonce posměšek.

„Rone, pojď pryč,“ řekl tmavovlasý chlapec a odvrátil oči od svého rivala. Draco si toho nevšiml; z nějakého důvodu stále studoval Potterova ústa, nejspíš jen proto, aby ho znervóznil. Ano, jen proto. Důkaz, že to funguje. Potter si nervózně olízl suché rty. Draco se usmál a odvrátil pohled.

„Ne,“ hádala se Grangerová, což překvapilo dokonce i Draca. Obvykle to byla ona, kdo vycouval první z konfrontace s ním. Přiměl se otočit od Pottera a dávat pozor na konverzaci.

„Chci s tebou mluvit.“ Ukázala prstem na Draca a oči se jí blýskaly zlostí.

„Se mnou?“, zeptal se pobavený Draco. „Co mi máš co říkat, ty malá milovská šmejdko?“

Weasley zavrčel v nízkém hrdelním tónu a byl by něco odsekl v odpověď, kdyby Potter býval nezavrtěl tak pevně hlavou, čímž opět zachytil Dracův pohled.

„Chci zpět svou knihu,“ sykla Grangerová. „Vím, žes ji ukradl v nemocničním křídle. Všude jsem ji hledala a chci ji zpět.“

Draco se usmál a otevřel pusu, aby jí odpověděl, ale Potter ho předběhl.

„On ji nemá. Hermiono, Malfoy ji nemá.“

Znovu překvapený, Draco se podíval na Pottera, ale nic neřekl, čekal, jakou hru tady Potter hraje.

Její ruce vylétly k bokům. „Tak kde je tedy?“

Draco stále neodklonil pohled od Potterovy tváře, takže viděl, jak se chlapec snaží vymyslet dobrou lež. Konečně, celá myšlenka, že Potter lže svým nejlepším přátelům kvůli němu, Draco Malfoyovi, Nepříteli číslo jedna, byla dost směšná. Draco se rozhodl, že mu pomůže. Nezatěžoval se přemýšlením, jak ho to vůbec mohlo napadnout.

„Spálil jsem ji,“ zalhal a teď vypadal vyděšeně naopak Potter. Draco se krutě usmál.

„Tvoje stupidní knížka je pryč, Grangerová, nech to být. Stejně to byl popravdě dětinský koníček a já ji zničil.“

Dívka zúžila oči. „Proč?“

„Protože byla tvoje a chtělo se mi,“ odpověděl Draco a pokrčil jednoduše rameny.

„To mě fakt nepřekvapuje,“ zasyčel Weasley.

„Podívejte, radši půjdeme. Deník je pryč, viděl jsem, jak ho Malfoy zapálil,“ řekl náhle Potter a chopil se jedné Hermioniny paže. Jeho tvář teď vypadala pevně rozhodnutá a Draco se znovu od něj nemohl odvrátit. Bylo to jako dívat se z okna při bouřce, sledovat všechny emoce, jak se zrcadlí na Potterově tváři. Morbidně fascinující. Malfoy by nikdy nebyl tak průhledný.

„Pojď, Rone, musíme jít na Jasnovidectví.“

„Tys ho viděl?“, zamračeně se otázala Hermiona. „A proč jsi ho nezastavil?“

Potter ustupoval dál chodbou a Draco se zaujatě díval. Jeho tvář přešla do zvláštního odstínu rudé, jenom proto, že lhal svým přátelům. Bylo to zajímavé, Draco nikdy neměl takový problém někomu zalhat, ať už to byli jeho kamarádi nebo nepřátelé.

„Nechtěla jsi, aby ji našel nějaký učitel, a mně to připadalo jako nejlepší řešení!“, byla Potterova odpověď. „Rone, pojď už!“

S posledním nenávistným pohledem odešel Weasley za svým přítelem a Grangerová je s nezřetelným mumláním následovala.

„Promluvíš s ní stejně, viď?,“ zeptal se Crabbe.

Draco zamrkal. Zapomněl, že tam byli i Crabbe a Goyle. „Cože?“

„Pansy. Promluvíš s ní, jo?“
„Aha. Asi jo. Myslím.“

„Přijdeme pozdě na Obranu proti černé magii,“ nahlásil náhle Goyle.

Draco se zaškaredil. Nesnášel chodit pozdě. „Tak mě přestaňte zdržovat,“ odsekl, odstrčil je a pospíchal na další hodinu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Silwya, 16. 3. 2009 3:49)

Vyvíjí se to zajímavě, nemůžu se dočkat pokračování :-))

***

(Niki, 10. 3. 2009 0:40)

Že by se minule Harrymu nechtěně povedlo vyrobit Hltounův inkoust, když mu tam kápla ta krev? :-)) Hezký překlad, díky. Těším se jak se to bude vyvíjet :-))